František: Migranti nás žádají, abychom pěstovali sen o bratrství
Papež František
Od začátku svého pontifikátu věnuji zvláštní pozornost dramatickým situacím týkajícím se migrantů, které jsou jedním ze znamení doby v této historické epoše. Na své první apoštolské cestě jsem se vydal na Lampedusu, symbolické místo ztroskotání a přijetí, a tam jsem zdůraznil ústřední bod této otázky:
„Kde je tvůj bratr?“, volá ke mně hlas jeho krve, říká Bůh. Není to otázka adresovaná druhým, je to otázka adresovaná mně, tobě, každému z nás.
Drama migrantů je skutečně výzvou pro naši nejhlubší identitu: je to otázka volby, zda být skutečně bratry a sestrami, či nikoli. Zopakoval jsem to na setkání středomořských biskupů a mladých lidí v Marseille dne 22. září 2023:
Před námi je rozcestí: na jedné straně bratrství, které naplňuje lidské společenství dobrotou, na druhé straně lhostejnost, která zalévá Středozemní moře krví. Stojíme na civilizační křižovatce. Buď kultura lidskosti a bratrství, nebo kultura lhostejnosti: ať se každý postará, jak umí.
V průběhu let jsem se opakovaně setkával s migranty, jejichž příběhy vystihovaly příběhy mnoha lidí: některá z těchto setkání, například s Bentolem a Patem, jsou popsána v této knize. Setkáním s nimi jsem chtěl zdůraznit, že jsou to skutečně bratři a sestry, a pomoci nám znovu objevit univerzální bratrství. Ti, kdo praktikují pohostinnost, vědí, že přátelství s chudými je spásné, protože skrze ně, milované Ježíšovy bratry, máme zvláštní zkušenost s Ježíšovou láskou a znovu objevujeme krásu toho, že jsme také součástí tohoto velkého bratrství. Zopakoval jsem to, když jsem se obrátil přímo na migranty:
Vy, s nimiž se zachází jako s břemenem, problémem, výdajem, jste naopak darem. Jste svědectvím o tom, jak náš milosrdný a slitovný Bůh umí proměnit zlo a nespravedlnost, kterou trpíte, v dobro pro všechny. Protože každý z vás může být mostem, který spojuje vzdálené národy, který umožňuje setkání různých kultur a náboženství, cestou ke znovuobjevení našeho společného lidství.
Bratrství je volání: migrující lidé, kteří klepou na naše dveře, v sobě toto volání nesou: žádají, aby byli uznáni za bratry a sestry, aby mohli kráčet společně. Pomoc a přijetí nejsou jen zásadní humanitární gesta, jsou to gesta, která zhmotňují bratrství, která vytvářejí civilizaci. Několikrát jsem veřejně vyjádřil svou vděčnost organizaci Mediterranea Saving Humans a všem subjektům, které praktikují pomoc a přijetí. Jsem také vděčný věřícím, zasvěceným osobám a biskupům, kteří je různými způsoby doprovázejí. Církev tuto cestu doprovází, protože to vyžaduje evangelium: církev nemá jinou možnost, pokud nenásleduje Ježíše, pokud nemiluje tak, jak miluje Ježíš, ztrácí smysl svého bytí. Vtělení univerzálního bratrství je snem, který nám Bůh svěřil od počátku stvoření: každý, kdo se na tomto poslání podílí, spolupracuje na Božím snu.
Jednou ze skutečností, která naplňuje bratrství zvláštním způsobem, jsou lidová hnutí, o nichž se zmiňuje i tato kniha. Lidová hnutí jsem poznal, když jsem byl arcibiskupem v Buenos Aires: našel jsem v nich to, co jsem později nazval „mystikou lidových hnutí“, tedy onen niterný soucit, který se stává komunitní akcí a vede chudé k tomu, aby se navzájem brali za ruku, organizovali se, společně bojovali a budovali jinou společnost. V Buenos Aires, kde jsem doprovázel lidová hnutí, jsem si uvědomil, že
i když jsou otravná, i když je někteří „myslitelé“ neumějí zařadit, je třeba mít odvahu uznat, že bez nich demokracie atrofuje, stává se nominalismem, formalitou, ztrácí reprezentativnost, stává se odosobněnou, protože vynechává lidi v jejich každodenním boji za důstojnost, při utváření jejich osudu.
V posledních letech jsem se zúčastnil čtyř světových setkání lidových hnutí a jejich regionálních setkání a pozval církev, aby je doprovázela:
Chtěl bych, aby církev měla dveře otevřené pro všechny, aby se zapojila, aby doprovázela a aby v každé diecézi, v každé komisi pro spravedlnost a mír plánovala skutečnou, trvalou a angažovanou spolupráci s lidovými hnutími. Vyzývám vás všechny, biskupy, kněze i laiky, včetně sociálních organizací v městských a venkovských periferiích, abyste toto setkání prohloubili.
Sen o bratrství, o jehož pěstování nás migranti žádají a který jsem umístil do středu svého pontifikátu, je Božím snem a církev jej vždy podporovala a silně oživovala od Druhého vatikánského koncilu a pontifikátu svatého Jana XXIII. Rád bych předmluvu k této knize uzavřel citací slov jeho vlastního zvláštního sekretáře, mons. Lorise Capovilly, kterého jsem v roce 2014 jmenoval kardinálem a který je v této knize zmíněn. Když se 14. října 2015 dožil 100 let, rozhodl se je oslavit s některými migranty. Objímajíc jednoho z nich, Issu, který pocházel z Mali, muslima, řekl tato slova:
Isso, ať ti Bůh žehná. [...] Lidská rodina je jen jedna, jsem občanem tohoto světa, stejně jako ty, drahý Isso. Jen já jsem teď svůj závod dokončil a ty ho začínáš. Přispějte k civilizaci lásky, protože žádná jiná neexistuje, neexistuje civilizace techniky, moci ani zbraní. Vím, že moji křesťanští bratři jsou mi drazí, ale to jsou všichni muži a ženy tohoto světa. Jsem šťastný, že jsem na tomto světě žil. Za celý svůj život jsem v paměti neviděl nepříjemného člověka, zemi, kterou bych neměl rád. Všechno ve stvoření je dar od Boha. V každém z nás je něco dobrého; je-li každý z nás dobrý, jsem šťastný, ale není-li dobrý, je to stále můj bratr, mám ho rád. Držím ho za ruku a společně kráčíme k civilizaci lásky. [...] Do společenství s muži a ženami dobré vůle, kteří patří ke všem národům, se vmísím jako přítel a cítím, že skutečně s přispěním tisíců žen a mužů všech ras kráčíme k nejúplnější jednotě lidské rodiny; jeden Otec, jeden Vykupitel, jedna nejsvětější Matka, jeden univerzální Pastýř, jeden pohled k věčným nebesům.
Stát se schopným takto milovat je modlitba, kterou adresuji Ježíši za každého člověka žijícího na tomto světě.
Z Vatikánu, 3. července 2024
