Papežova návštěva postižených a chudých dětí v Port Moresby: "Nikdo není přítěží"
Salvatore Cernuzio - korespondent v Port Moresby
"Vi-va-Pa-Pa-Fran-ci-sco!
Vi-va-Pa-Pa-Fran-ci-sco!"
Péřové čelenky, dvoubarevné korálkové náhrdelníky, dřevěné hole, slaměné sukně, náramky s banánovými listy protkané kůží. Pak sbory a zpěvy v angličtině a španělštině, jásavé výkřiky, dupání nohou po zemi, pohupování boků, kreslení kruhů rukama ve vzduchu. Právě takovou Papuu-Novou Guineu v jejím bohatství zvyků, rituálů a tradic spatřil papež František, když vstoupil do Střední odborné školy Charity, druhé zastávky prvního dne své cesty do této oceánské země, kam papež dorazil včera, 6. září večer.
Po dopoledním přivítání s politickými a občanskými představiteli chtěl František začít svou odpolední návštěvu v Port Moresby u dětí. Jsou to děti postižené, chudé, bez domova nebo bez perspektivy, kterým pomáhají a o které se starají Street Ministry a Callan Services, dvě charitativní organizace této arcidiecéze, z nichž první poskytuje pomoc, vzdělání a základní prostředky všem nezletilým, kteří se jinak potulují po zaprášených ulicích hlavního města; druhá naopak nabízí služby pro děti a dospělé s postižením a zaručuje jim vzdělání.
Bouřlivé přivítání
V tradičních oděvech nebo školních uniformách čekali mladí lidé a děti na papeže téměř dvě hodiny podél vstupní chodby ústavu, ověnčené obřím transparentem s papežovou tváří a slovy na uvítanou. Nacvičovali písně a tance, modlili se Otče náš a Zdrávas Maria společně s Misionářkami lásky, mávali vlajkami a ladili své nástroje. Výkřiky, sbory a zvuk bubnů se spojily v jeden výbuch, když branou projel bílý džíp s papežem Františkem.
Tanec, zpěv a sladkosti
Papež se ihned zastavil, aby obdivoval dvě vystoupení kmenových tanců, a poděkoval tanečníkům vztyčeným palcem a spojenýma rukama. Poté, co ho přivítal kardinál John Ribat, arcibiskup Port Moresby, představená sester Matky Terezy a ředitelka školy, vstoupil do auly školy, odkud se ozýval zpěv a křik. František se nejprve od dětí převzal kytici květin ozdobenou tropickými listy, jakých je v Port Moresby mnoho a které zdobí velmi chudé uličky. Papež děti pohladil, požehnal jim a rozdal jim bonbony.
Pokračoval v rozdávání sladkostí až k pódiu, zatímco skupinky dětí si navzájem vytvářely věže na ramenou nebo se strkaly, aby si s ním mohly potřást rukou. Některé se bály a ukrývaly se v náručí svých matek, zatímco jiné matky přicházely dopředu, aby jim papež požehnal jejich nemocné děti.
Radost a pokoj pro všechny
„Proč nemáme příležitosti jako ostatní děti a jak se můžeme uplatnit, abychom udělali náš svět krásnějším a šťastnějším, i když žijeme v zanedbanosti a chudobě?“. Z počátečního zmatku zavládlo ve velkém sále ticho před těmito bolestnými otázkami ani ne desetiletých dětí, které jako by už nesly na svých bedrech tíhu celého světa. Přerušil ho až nekontrolovaný pláč mladé postižené dívky. František ve svém krátkém projevu vyšel právě z těchto otázek: „Někteří z vás se mě ptali: Proč nejsem jako ostatní? Na tuto otázku mám opravdu jen jednu odpověď, a to: 'Protože nikdo z nás není jako ostatní: protože všichni jsme před Bohem jedineční!“. Je to potvrzení toho, že „pro každého existuje naděje“, zopakoval papež, a také toho, „že každý z nás má ve světě svou roli a poslání, které nikdo jiný nemůže splnit, a že to, i když to s sebou nese těžkosti, zároveň dává moře radosti, pro každého jiným způsobem“. Pokoj a radost je pro každého“.
Dar lásky
Bez ohledu na omezení, na věci, které umíme nejlépe, anebo na věci, které se snažíme či je nikdy nemůžeme udělat: „Toto neurčuje naše štěstí: je to spíše láska, kterou vkládáme do všeho, co děláme, kterou dáváme a přijímáme,“ poznamenal papež. „Dávat lásku, vždy, a přijímat s otevřenou náručí lásku, kterou dostáváme od lidí, kteří nás milují: to je to nejkrásnější a nejdůležitější v našem životě, v jakémkoli stavu a pro jakéhokoli člověka... dokonce i pro papeže! Víte? Naše radost nezávisí na ničem jiném: naše radost závisí pouze na lásce!“.
Jako velký skok
A láska je také receptem na to, „jak učinit náš svět krásnějším a šťastnějším“, zdůraznil papež František, čímž odpověděl na druhou otázku. „Milujte Boha a druhé z celého srdce! A snažit se naučit - i ve škole - všechno, co můžeme, dělat to co nejlépe, studovat a plně se věnovat každé příležitosti, která se nám nabízí, abychom rostli, zdokonalovali a zdokonalovali své dary a schopnosti.“ Je to, jako když se připravujete na velký skok: „Nejprve se soustředíte a nasměrujete všechny své síly a svaly správným směrem...“. Tak to děláme i my: soustředíme všechny své síly na cíl, kterým je láska k Ježíši a v něm ke všem bratřím a sestrám, které na své cestě potkáváme, a pak s rozmachem naplníme všechno a všechny svou láskou!“
Udržovat hořící světlo lásky
V tomto smyslu „nikdo z nás není přítěží, ale všichni jsme krásnými dary od Boha, pokladem jeden pro druhého!“, uzavřel papež a vyzval: „Stále udržujte zapálené toto světlo, které je znamením naděje, a to nejen pro vás, ale pro všechny, které potkáváte, a také pro náš svět, někdy tak sobecký a zaujatý věcmi, na kterých nezáleží. Mějte zapálené světlo lásky!“.
Výjimečný v očích Boha a papeže
Nejméně půl hodiny pak papež František strávil žehnáním nemocných dětí, z nichž některé přinesly sestry Matky Terezy nebo byly zabaleny na hrudi svých matek. Zdálo se, že proud růženců a sladkostí, které papež rozdával, nebere konce: když to vypadalo, že skončil, stál před ním tucet dalších dětí s nataženýma rukama. Pobaveně procházel celou uličkou až k východu a dával jim čas, aby se cítily „výjimečné“ v Božích i papežových očích.
