Papež: Kustodie Svaté země jako poslání míru a dialogu mezi konflikty
Papež František
Opatrovat je prvním úkolem, který Hospodin svěřuje nově stvořenému člověku. A ve Svaté zemi, zemi Ježíšově, existuje po staletí Kustodie Svaté země, jejíž hlava je pověřena úkoly, které nejsou právě jednoduché: spravovat řadu svatyní, které připomínají Ježíšův život a které každoročně přivítají více než půl milionu poutníků. Koordinace práce mnoha bratří, kteří se nacházejí v osmi různých zemích (Izrael, Palestina, Jordánsko, Sýrie, Libanon, Egypt, Kypr a Rhodos), bratří, kteří pocházejí z různých národů, zaručuje hlavní charakteristiku kustodie: její mezinárodnost. Jde o vzácné bohatství, reprezentativní mikrokosmos katolicity církve, který však vyžaduje neustálé úsilí o harmonizaci různých kultur a tradic.
Je to internacionalita, která může být laboratoří toho, čím budou západní církve v budoucnu v důsledku velkých migračních pohybů. A pak je tu nejen intenzivní zbožná praxe ve svatyních, ale také živá pastorační činnost: připomeňme například, že čtyři největší farnosti jeruzalémského patriarchátu - Nazaret, Betlém, Jaffa a Jeruzalém - vedou bratři z kustodie. Dále je zde 16 škol, které jsou tak důležité pro formování kultury míru a setkávání mezi různými etnickými skupinami a náboženstvími. Ekumenický a mezináboženský dialog, který ve Svaté zemi přesahuje rámec teologických sporů a vstupuje spíše do každodenního života mnoha lidí a vyžaduje mimořádnou otevřenost, přijetí a jemnost. Složité řízení oněch švýcarských hodinek, jimiž je status quo, nezbytný pro spořádanou přítomnost různých konfesí. Více než cokoli jiného však nyní vystupuje do popředí tragický konflikt, který sužuje Svatou zemi již 76 let.
Na bedrech františkánských bratří a jejich kustoda zkrátka spočívá velká práce a odpovědnost. Zodpovědnost, která, jak bylo řečeno na začátku této knihy, se otci Františku Pattonovi snesla na hlavu poměrně náhle a nečekaně, ale kterou dokázal účinně vykonávat. A za to mu nemůžeme než být vděční, protože, jak se říká, Jeruzalém nepatří nikomu, ale patří všem.
Otec František se těchto nelehkých úkolů zhostil se stylem sobě vlastním, který pozorný čtenář v této knize dokáže rozpoznat. S trpělivostí, skromností a schopností naslouchat, ale také s rozhodností a pevností, když to dramatické události v této zemi vyžadovaly. Působení otce Pattona bylo poznamenáno mimořádnými a hrůznými událostmi, na které se bude vzpomínat až za čas. Těžká léta pandemie a pak od 7. října ta strašlivá válka, kterou jeruzalémský patriarcha kard. Pierbattista Pizzaballa, správně nazval „nejdelší a nejvážnější“ z mnoha, příliš mnoha, které postihly Svatou zemi a Blízký východ. V těchto dramatických okamžicích dokázal otec František udržet rovné kormidlo jemu svěřené lodi a spíše znásobit své úsilí o blízkost k národům postiženým těmito tragédiemi. Mám před očima nejkrásnější iniciativu, kterou společně se svým vikářem, otcem Ibrahimem Faltasem, uskutečnil během těchto měsíců kruté války v Gaze: převoz 150 zraněných a nemocných dětí do Itálie.
Tato kniha, která - jak s potěšením podotýkám - vznikla ze spolupráce dvou církevních struktur, jež prostřednictvím mezinárodnosti účinně vyjadřují katolicitu církve: Kustodie a L'Osservatore Romano, pomůže otce Pattona lépe poznat. Jeho styl si pamatuji z našeho prvního setkání, kdy jsem mu se smíchem řekl: „Podle tvého příjmení jsem se domníval, že jsi Yankee a ...místo toho jsi z italského Tridentska! Tomuto yankeeskému řeholníkovi z Tridentska přeji, jak je u františkánů zvykem: „Ať mu Bůh udělí pokoj“, jemu a především Svaté zemi a všem, kdo ji opatrují.
