Papež: Ponechat děti bez vzdělání je kulturní genocidou
Jana Gruberová – Vatikán
Jak papež poznamenal v úvodu své promluvy, když se apoštolskou konstitucí Praedicate Evangelium rozhodl sjednotit dva orgány Svatého stolce, které se zabývají vzděláváním a kulturou, nebyl motivován ani tak hledáním ekonomické racionalizace, jako spíše vizí dialogu, synergie a inovace. Svět totiž podle Františkových slov potřebuje nové interprety zdrojů, které v sobě člověk nosí, nové sociální básníky.
„Vskutku není třeba vzdělávacích modelů, které by byly pouhými „továrnami na výsledky“, bez kulturního projektu, který by umožnil formovat lidi schopné pomoci světu obrátit list, odstranit nerovnost, endemickou chudobu a vyřazení. Patologie současného světa nejsou fatalitou, kterou bychom měli pasivně a natož pohodlně přijímat. Školy, univerzity, kulturní centra by nás měly učit touze, žízni, snům, protože, jak nám připomíná druhý Petrův list, „očekáváme nová nebesa a novou zemi, v nichž přebývá spravedlnost“. Toto by se mělo stát základním kritériem rozlišování a obrácení pro naši kulturní a vzdělávací praxi: kvalita očekávání. Klíčová otázka pro naše instituce zní: „Na co vlastně čekáme?“. Pravdivá odpověď bude možná zklamáním: úspěch v očích světa, čestné umístění na „žebříčku“ nebo sebezáchova. Pokud by tomu tak ovšem bylo, bylo by to příliš málo!“
Nihilismus nebezpečnou morovou ranou dnešní kultury
Jak papež dále poznamenal, církev stráží kulturní a vzdělávací dědictví, které je větší než její současnost.
„Jsme dědici Augustinových hlubin. Jsme dědici poezie Efréma Syrského. Jsme dědici katedrálních škol a těch, kdo vynalezli univerzity. Tomáše Akvinského a Edith Steinové. Jsme dědici lidu, který si objednal díla Fra Angelica a Mozarta nebo v poslední době Marka Rothka a Oliviera Messiaena. Jsme dědici umělců, kteří se inspirovali Kristovými tajemstvími. Jsme dědici učených vědců, jako byl Blaise Pascal. Jedním slovem, jsme dědici vášně pro vzdělanost a kulturu mnoha světců a světic“.
Tato skutečnost by měla současné křesťany zbavit jakéhokoli břemene pesimismu, a naopak je sjednotit v snaze o vymýcení nihilismu, který je dle Františkova názoru snad nejnebezpečnějším morem dnešní kultury, protože si činí nárok na vymazání naděje.
„Pokud se mohu podělit o tajemství, někdy cítím touhu vykřiknout do ucha této historické době: „Nezapomeň na naději!“. Někdy je tu přítomen mýtus z opery Turandot: myslet si, že naděje vždycky zklame. Spoléhám na vás, aby jubilejní rok, který je nyní na dosah, mohl toto volání po naději rozšířit. Je toho tolik na práci: nyní je čas vyhrnout si rukávy“.
Zamezit dětem ve vzdělání je kulturní genocidou
Papež poté s potěšením konstatoval, že dnes studuje na světě nejvíce studentů v historii. Povzbudivé údaje hovoří o tom, že 110 milionů dětí absolvuje základní školní docházku.
„Přetrvávají však smutné rozdíly. Přibližně 250 milionů dětí a dospívajících nechodí do školy. Je morálním imperativem tuto situaci změnit. Ke kulturní genocidě totiž nedochází pouze ničením kulturního dědictví. Bratři a sestry, kulturní genocidou je, když okrádáme děti o jejich budoucnost, když jim nenabízíme podmínky, aby se staly tím, čím by mohly být. Když na mnoha místech vidíme, jak děti hledají věci v odpadcích, aby je prodaly a měly co jíst. Mysleme na budoucnost lidstva s ohledem na tyto děti“.
V souvislosti s digitálním přerodem nesmí zvítězit strach
V závěru papež upozornil na epochální změny, k nimž dochází ve vědeckém vývoji a technologických inovacích, a vyzval katolické univerzity, aby se zapojily do studia současné digitální revoluce a osvětlily její přínosy i nebezpečí.
„Opakuji však: nesmíme dopustit, aby zvítězil strach. Pamatujte, že složité kulturní přechody se často ukazují jako nejplodnější a nejtvořivější pro rozvoj lidského myšlení. Kontemplace živého Krista nám umožňuje získat odvahu pustit se do budoucnosti s důvěrou v Pánovo slovo, které nás vyzývá: „Přeplavme se na druhý břeh“ (Mk 4,35). Prosím, nebuďte vychovateli na penzi! Vychovatel jde vždy vpřed“.
