PODCAST - Papežova homilie: Nezapomeňme na chudé

PAPEŽ FRANTIŠEK

Slova, která jsme právě slyšeli, by v nás mohla vzbudit pocity úzkosti; ve skutečnosti jsou velkým poselstvím naděje. Jestliže se totiž zdá, že Ježíš na jedné straně popisuje stav mysli těch, kteří viděli zkázu Jeruzaléma a myslí si, že nastal konec, zároveň ohlašuje něco mimořádného: právě v hodině temnoty a zpustošení, právě když se zdá, že se všechno hroutí, přichází Bůh, Bůh se přibližuje, Bůh nás shromažďuje, aby nás zachránil.

Ježíš nás vyzývá, abychom měli bystřejší pohled, abychom měli oči schopné „číst uvnitř“ dějinných událostí, abychom objevili, že i v úzkosti našich srdcí a naší doby prosvítá neotřesitelná naděje. V tento Světový den chudých se tedy zastavme právě u těchto dvou skutečností: úzkosti a naděje, které se vždy vzájemně vyzývají k souboji na poli našich srdcí. 

Především úzkost. Je to rozšířený pocit v naší době, kdy společenská komunikace umocňuje problémy a rány, čímž se svět stává stále méně bezpečným a budoucnost stále méně jistou. I dnešní evangelium začíná obrazem, který promítá soužení lidí do kosmu, a to apokalyptickým jazykem: „Slunce se zatmí, měsíc už nebude svítit, hvězdy budou padat...“ a tak dále (Mk 13,24-25). 

Pokud se náš pohled zastaví pouze u popisu událostí, zmocní se nás úzkost. I dnes vlastně vidíme, jak se stmívá slunce a zhasíná měsíc, vidíme hlad a bídu, které tísní tolik bratří a sester, kteří nemají co jíst, vidíme hrůzy války, vidíme nevinná úmrtí. Tváří v tvář tomuto scénáři riskujeme, že propadneme sklíčenosti a neuvědomíme si Boží přítomnost v dramatu dějin. Odsuzujeme se tak k bezmoci; vidíme, jak kolem nás roste nespravedlnost, která způsobuje bolest chudých, ale přidáváme se k rezignovanému proudu těch, kteří si z pohodlnosti nebo lenosti myslí, že „takhle to na světě chodí“ a „já s tím nemohu nic dělat“. Pak se i samotná křesťanská víra redukuje na neškodnou zbožnost, která neznepokojuje mocnosti tohoto světa a nevytváří konkrétní závazek k lásce. A zatímco je část světa odsouzena k životu ve slumech dějin, zatímco nerovnosti rostou a ekonomika trestá ty nejslabší, zatímco se společnost oddává modloslužbě peněz a konzumu, stává se, že chudí a vyloučení nemohou dělat nic jiného než dál čekat (srov. apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 54).

Zde však Ježíš uprostřed tohoto apokalyptického obrazu rozněcuje naději. Otevírá obzor, rozšiřuje náš pohled, abychom se i v nejistotě a bolesti světa naučili chápat přítomnost Boží lásky, která se k nám přibližuje, která nás neopouští, která jedná pro naši spásu. Vskutku, stejně jako se zatmí slunce, přestane svítit měsíc a hvězdy spadnou z nebe, říká evangelium, „uvidí Syna člověka přicházet na oblacích s velikou mocí a slávou“; a on „shromáždí své vyvolené od čtyř světových stran, od konce země až na konec nebe“ (v. 26-27). 

Těmito slovy Ježíš poukazuje především na svou smrt, která nastane krátce poté. Na Kalvárii se totiž zatmí slunce a na svět se snese tma, ale právě v té chvíli přijde Syn člověka na oblacích, protože moc jeho vzkříšení zlomí pouta smrti, z temnoty povstane věčný Boží život a z trosek dějin zraněných zlem se zrodí nový svět. 

Bratři a sestry, to je naděje, kterou nám chce Ježíš dát. A činí tak také prostřednictvím krásného obrazu: Podívejte se na fíkovník, říká, protože „když jeho ratolest změkne a listy vyraší, znamená to, že léto je blízko“ (v. 28). Stejným způsobem jsme i my povoláni číst situace našeho pozemského života: tam, kde se zdá, že je jen nespravedlnost, bolest a bída, právě v té dramatické chvíli přichází Pán, aby nás vysvobodil z otroctví a dal životu zářit (srov. v. 29). A přichází blízko s naší křesťanskou blízkostí, s naším křesťanským bratrstvím. Nejde o to hodit minci do ruky tomu, kdo je v nouzi. Toho, kdo dává almužnu, se ptám na dvě věci: „Dotýkáš se rukou lidí, nebo jim minci hodíš, aniž by ses jich dotkl? Díváš se do očí člověku, kterému pomáháš, nebo odvracíš zrak?“

Jsme jeho učedníci, kteří díky Duchu svatému mohou tuto naději rozsévat ve světě. Jsme to my, kdo může a musí rozsvítit světla spravedlnosti a solidarity, zatímco stíny uzavřeného světa houstnou (srov. Fratelli tutti, 9-55). Jsme to my, koho jeho milost činí zářivými, je to náš život prodchnutý soucitem a láskou, který se stává znamením Boží přítomnosti, vždy nablízku utrpení chudých, aby utišil jejich rány a změnil jejich úděl. 

Bratři a sestry, nezapomínejme: křesťanská naděje, která se naplnila v Ježíši a uskutečňuje se v jeho království, potřebuje nás, potřebuje naši angažovanost, potřebuje víru působící v lásce, potřebuje křesťany, kteří se nedívají jinam. Díval jsem se na fotografii, kterou pořídil jeden římský fotograf: vycházeli z restaurace, dospělý pár, starší, v zimě; paní dobře zahalená v kožichu a muž také. U dveří ležela na zemi chudá paní, která žebrala, a oba se dívali jinam... To se děje každý den. Ptejme se sami sebe: Dívám se jinam, když vidím chudobu, potřeby, bolest druhých? Jeden teolog 20. století řekl, že křesťanská víra v nás musí vytvářet „mystiku s otevřenýma očima“, nikoli spiritualitu, která utíká před světem, ale - naopak - víru, která otevírá oči pro utrpení světa a neštěstí chudých, aby projevovala stejný soucit jako Kristus. Cítím stejný soucit jako Pán před chudými, před těmi, kdo nemají práci, kdo nemají co jíst, kdo jsou odstrčeni na okraj společnosti? A nesmíme se dívat jen na velké problémy světové chudoby, ale i na to málo, co můžeme každý den udělat my všichni svým životním stylem, péčí a starostí o životní prostředí, ve kterém žijeme, houževnatou snahou o spravedlnost, sdílením svých statků s těmi, kteří jsou chudší, společenským a politickým nasazením pro zlepšení reality kolem nás. Možná se nám to nezdá mnoho, ale naše maličkost bude jako první listy rašící na fíkovníku, naše maličkost bude předzvěstí léta, které je již blízko.

Drazí, v tento Světový den chudých rád připomínám varování kardinála Martiniho. Řekl, že musíme být pozorní, abychom si nemysleli, že nejprve je tu církev, která je již sama o sobě pevná, a teprve potom chudí, o které se rozhodneme pečovat. Ve skutečnosti se stáváme Ježíšovou církví v té míře, v jaké sloužíme chudým, protože jen tak se „církev ‚stává‘ sama sebou, to znamená, že se církev stává domovem otevřeným všem, místem Božího soucitu se životem každého člověka“ (C. M. Martini, Città senza mura. Lettere e discorsi alla diocesi 1984, Bologna 1985, 350). 

A já to říkám církvi, říkám to vládám, říkám to mezinárodním organizacím, říkám to každému: prosím, nezapomeňme na chudé.