František: Bratrský život není jen sdílení prostor a služeb, ale naprosté sebedarování
Tiziana Campisi - Vatikán
Péče a služba chudým tvoří životní projekt navržený v řeholi Guida z Montpellier, francouzského řeholníka, zakladatele špitálů Ducha svatého a Bratrstva Ducha svatého, který žil ve 12. až 13. století a který se snažil co nejvěrněji uskutečňovat ideál milosrdenství hlásaný Ježíšem Kristem. Jde o vzrušující projekt, definoval jej papež na audienci pro kanovnice Ducha svatého in Sassia spolu s dalšími komunitami spojenými s charismatem Guida di Montepellier - blahořečeného letos 18. května -, která se konala dnes, 5. prosince, v Klementinském sále Apoštolského paláce a jíž se zúčastnil také generální ředitel nemocnice Santo Spirito in Sassia v Římě a členové generálního vedení.
Boží plány a srdce člověka
František ve svém projevu, proneseném ve španělštině, připomněl podporu, kterou Guidovi da Montpellier poskytl Inocenc III., jenž se během svých studií ve Francii seznámil s jeho skutky milosrdenství a který jako papež „podporoval řeholní život“ později vykrystalizovaný v nové žebravé řády.
Je zajímavé sledovat, jak se Boží plán usadí v kuchyni srdce - což mnišky a sestry dobře vědí - a odstíny chuti a barvy postupně impregnují pravidla života, aby pak svou vůni rozšířily do celé církve.
Společenství, sine proprio, služba
Pravidla řeholního života, nad nimiž se papež pozastavil, charakterizují tři aspekty: „společenství, sine proprio a služba“, přičemž poukázal na to, že v řeholi kanovnic Ducha svatého in Sassia je slib chudoby popsán těmito slovy: „žít bez čehokoli vlastního“. Toto vyjádření vyzývá k „přísně střízlivému a odloučenému životu“ a vybízí k zamyšlení nad tím, že „jsme hosty v Božím domě, v domě Trojice, která nás přijímá, a dělíme se o něj s chudými, kterým jsme povoláni sloužit“. Právě první řeholníci „při výslovném vyznávání tří evangelijních rad mluvili o chudobě jako o společenství“, poznamenal František a v praxi následovali „příklad prvotní církve, v níž všichni, kdo se stali věřícími, byli spolu a měli všechno společné‘“.
Bratrský život tak dalece přesahuje sdílení prostor, úkolů a služeb. Bratrský život znamená naprosté darování sebe sama Bohu v našem bratru, darování bez výhrad. S ničím vlastním, co zůstalo v zadním pokoji světských jistot, ukryté v cele, v kapse nebo, což je ještě horší, v srdci, protože jen z této svobody, s ničím vlastním, můžeme začít projekt, v němž postupujeme společně a jehož jsme eschatologickým znamením, cestu tam, kam nás Hospodin zve, cestu do nebe.
Učinit se malými
Je to cesta, kterou „podporuje Duch svatý, který nás činí Ježíšovými následovníky“, uzavřel papež a zdůraznil, že Kristus, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil, je „naším vzorem“, a proto „naše svatost bude v té míře, v jaké jsme schopni učinit se malými a sloužit všem“.
