Papež František k jedenadvaceti novým kardinálům: Buďte tvůrci společenství a jednoty

Zamysleme se trochu nad tímto vyprávěním: Ježíš vystupuje směrem k Jeruzalému. Jeho výstup není výstupem ke slávě tohoto světa, ale ke slávě Boží, což zahrnuje sestup do propasti smrti. Ve Svatém městě totiž zemře na kříži, aby nám vrátil život. Přesto Jakub a Jan, kteří si místo toho představují jiný osud svého Mistra, vznášejí svou prosbu a žádají ho o dvě čestná místa: „Dej nám zasednout ve tvé slávě, jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“ (Mk 10,37).

Evangelium zdůrazňuje tento dramatický kontrast: zatímco Ježíš vzhůru kráčí po namáhavé cestě, která ho zavede na Kalvárii, učedníci myslí na hladkou a sestupnou cestu vítězného Mesiáše. A my se nad tím nesmíme pohoršovat, nýbrž si pokorně uvědomit, že - řečeno s Manzonim - „tak zmatené a spletité je lidské srdce“ (Snoubenci, kap. 10). Je takové.

To se může stát i nám: že naše srdce ztratí směr a nechá se oslnit půvabem prestiže, svody moci, až příliš lidským nadšením pro našeho Pána. Proto je důležité podívat se do svého nitra, postavit se s pokorou před Boha a s upřímností před sebe sama a zeptat se sami sebe: Kam směřuje mé srdce? Kam dnes směřuje mé srdce? Jakým směrem se ubírá? Jdu špatným směrem? Tak nás napomíná svatý Augustin: „Proč se vydáváte na opuštěné cesty? Vraťte se ze svých bloudění, která vás svedla na scestí; vraťte se! Kam? K Pánu. Ale je ještě brzy: nejprve se vrať ke svému srdci [...]. Vrať se, vrať se do svého srdce, [...] neboť tam se nachází Boží obraz; v nitru člověka přebývá Kristus, ve svém nitru se obnovuješ podle Božího obrazu“ (Komentář k Janovu evangeliu, 18, 10).

Vrátit se do srdce, abychom se vydali stejnou cestou jako Ježíš, to je to, co potřebujeme. A dnes, zvláště vám, drazí bratři, kteří přijímáte kardinálský titul, bych chtěl říci: Dbejte na to, abyste šli Ježíšovou cestou. A co to znamená?

Jít Ježíšovou cestou znamená především vrátit se k Němu a postavit Ho do středu všeho dění. V duchovním životě stejně jako v životě pastoračním někdy hrozí, že se soustředíme na podružnosti a zapomeneme na to podstatné. Příliš často druhotné věci nahrazují to, co je nezbytné, vnější věci převažují nad tím, co je skutečně důležité, vrháme se do činností, které považujeme za naléhavé, aniž bychom se dostali k jádru. Místo toho se vždy musíme vrátit do středu, obnovit základ, zbavit se toho, co je zbytečné, abychom se oblékli v Krista (srov. Řím 13,14). Připomíná nám to i slovo „cardine“, „pant“, které označuje čep, na nějž se nasazuje klepadlo dveří: je to pevný bod opory, podpěry. Nuže, milí bratři: Ježíš je základním opěrným bodem, těžištěm naší služby, „kardinálním bodem“, který orientuje celý náš život.

Jít Ježíšovou cestou znamená také pěstovat vášeň pro setkání. Ježíš se nikdy nevydává na cestu sám; jeho pouto s Otcem ho neizoluje od událostí a bolesti světa. Naopak, přišel právě proto, aby zahojil rány člověka a ulehčil břemena jeho srdce, aby odstranil balvany hříchu a zlomil řetězy otroctví. A tak se Pán na své cestě setkává s tvářemi lidí poznamenaných utrpením, stává se blízkým těm, kdo ztratili naději, pozvedá ty, kdo klesli, uzdravuje nemocné. Ježíšovy cesty jsou plné tváří a příběhů, a když jimi prochází, stírá slzy plačících, „uzdravuje ty, jimž puká srdce, a obvazuje jejich rány“ (Žl 147,3).

Zážitky z cesty, radost ze setkání s druhými, péče o ty nejkřehčí: to má oživovat vaši kardinálskou službu. Dobrodružství na cestách, radost ze setkání s druhými a péče o ty nejkřehčí. Velký italský duchovní, don Primo Mazzolari, řekl: „Na cestě církev začala, na cestách světa církev pokračuje. Ke vstupu do ní není třeba klepat na dveře ani projít přijímacím pokojem. Jděte a najdete ji; jděte a ona bude vedle vás; jděte a budete v Církvi“ (Tempo di credere, Bologna 2010, 80-81). Nezapomínejme, že stání na místě ničí srdce a stojatá voda se kazí jako první.

Jít Ježíšovou cestou konečně znamená být tvůrci společenství a jednoty. Zatímco ve skupině učedníků jednotu nahlodává soupeření, cesta, po které jde Ježíš, ho vede na Kalvárii. A na kříži naplňuje poslání, které mu bylo svěřeno: aby nikoho neztratil (srov. Jan 6,39), aby se konečně zbourala přehrada nepřátelství (srov. Ef 2,14) a abychom všichni objevili, že jsme děti téhož Otce a bratři a sestry mezi sebou. Proto na vás, kteří pocházíte z různých historických a kulturních prostředí a představujete katolicitu církve, obrací Hospodin svůj pohled a vyzývá vás, abyste byli svědky bratrství, řemeslníky společenství a tvůrci jednoty. To je vaše poslání!

Když velký papež sv. Pavel VI. promlouval k jedné skupině nově jmenovaných kardinálů, řekl, že stejně jako učedníci někdy podléháme pokušení rozdělit se; avšak „právě v zápalu vloženém do hledání jednoty se poznávají praví Kristovi učedníci“. A tento svatý papež dodal: „Přejeme si, aby se všichni cítili v církevní rodině dobře, bez vylučování a izolace škodlivé pro jednotu v lásce, a abychom neusilovali o převahu jedněch na úkor druhých. [...] Musíme pracovat, modlit se, trpět, bojovat, abychom vydávali svědectví o zmrtvýchvstalém Kristu“ (Promluva u příležitosti konzistoře, 27. června 1977).

Oživeni tímto duchem, drazí bratři, dosáhnete změny; podle slov Ježíše, který, když mluví o zhoubné konkurenci tohoto světa, říká učedníkům: „Mezi vámi však tomu tak nebude“ (Mk 10,43). A jako by říkal: pojďte za mnou, mou cestou, a budete jiní; pojďte za mnou a budete zářivým znamením ve společnosti posedlé vzhledem a honbou za prvními místy. „Mezi vámi však tomu tak nebude“, opakuje Ježíš: milujte se navzájem bratrskou láskou a buďte si navzájem služebníky, služebníky evangelia.

Drazí bratři, po Ježíšově cestě kráčejme společně; a kráčejme s pokorou, kráčejme v úžasu, kráčejme s radostí.