Papež k rektorům seminářů: Nelze formovat klony shodného myšlení, vkusu a rozhodování
Amedeo Lomonaco - Vatikán
Seminář může vydávat ucelené svědectví o křesťanském životě a stát se příznivým prostorem pro růst budoucího kněze, pokud se dbá na kvalitu a autenticitu lidských vztahů, které se v něm prožívají, podobně jako v rodině, s rysy otcovství a bratrství. Pouze v takovém prostředí se může vytvořit vzájemná důvěra, nezbytná pro dobré rozlišování, a seminarista pak bude moci být sám sebou, aniž by se obával, že bude svévolně souzen, uvedl papež František, když se dnes dopoledne, v sobotu 25. ledna, setkal s rektory francouzských seminářů u příležitosti jejich jubilejní pouti.
Různé příchutě svátostné milosti
Pro udělení kněžského svěcení existují různá kritéria, v nichž není možné dělat kompromisy, ale seminář by se neměl snažit formovat klony, které všechny myslí stejně, mají stejný vkus a shodné rozhodování. Milost svátosti, potvrdil papež, zakořeňuje ve všem, co obohacuje jedinečnou osobnost každého člověka, osobnost, kterou je třeba respektovat, aby přinesla plody různých chutí, které potřebuje právě rozmanitost Božího lidu.
Vnitřní svoboda
Papež poukázal zejména na tři body, kterým je třeba věnovat pozornost. Prvním je dbát na to, aby se v kandidátovi formovala skutečná vnitřní svoboda.
Výzvy, které mu budou v průběhu života předkládány, vyžadují, aby byl schopen, osvícen vírou a pohnut láskou, posuzovat a rozhodovat se vlastní hlavou, někdy proti proudu nebo riskovat, aniž by se přizpůsoboval předem připraveným odpovědím, ideologickým předsudkům nebo momentálnímu unifikovanému smýšlení. Ať u seminaristů dozrává myšlení, ať dozrává srdce a ať dozrávají ruce. Tři věci, které musí jít ruku v ruce, souvisejí: to, co si člověk myslí, co cítí, a to, co dělá. Tři jazyky: jazyk mysli, srdce a rukou. Ať je mezi nimi soulad.
Vyvážená lidskost
Druhý bod, který František naznačil, se týká dozrávání kandidáta k vyrovnanému lidství schopnému mezilidských vztahů. Kněz musí být vychováván k laskavosti, blízkosti a soucitu, což jsou tři Boží atributy, připomněl papež: Bůh je vlídný, blízký, soucitný. Seminarista, který toho není schopen, nemůže obstát. Je to důležité. Papež také doporučil, aby se rektoři seminářů neupínali na nebezpečí, které představují příliš slabé a strnulé osobnosti nebo citové poruchy: „Na druhou stranu dokonalý člověk neexistuje a církev se skládá z křehkých členů a hříšníků, kteří mohou vždy doufat v pokrok; a vaše rozlišování v tomto bodě musí být stejně obezřetné jako trpělivé, osvícené nadějí“, podotkl.
Nebojte se slabostí a omezení svých seminaristů! Neodsuzujte je příliš rychle a umějte je doprovázet. Tomu se říká mučednictví trpělivosti; je třeba je doprovázet.
Povolání a poslání
Třetím bodem, jak poznamenal František, je rozhodující orientace kněžského povolání na misii.
Kněz je pro misii. Kněz, který se tváří jako pan abbé, není pro misii. To nelze. Kněz je vždy pro misii. I když být knězem s sebou samozřejmě nese osobní naplnění, člověk se jím nestává pro sebe, ale pro Boží lid, aby poznal a miloval Krista. Východisko této dynamiky lze nalézt pouze ve stále hlubší a vroucnější lásce k Ježíši, živené seriózní formací ve vnitřním životě a studiem Božího slova. Je těžké si představit kněžské povolání, které by nemělo silný oblativní rozměr, bezplatnost a odpoutanost od sebe sama, upřímnou pokoru. Jedině Ježíš naplňuje svého kněze radostí.
Nikoliv záminka, ale opravdová láska
Nakonec papež František připomněl, že není vzácné vidět, jak na cestě někteří nakonec postupně slouží sami sobě. Po těchto slovech následovala přesná doporučení: „Buďte opatrní, zejména s penězi. Moje babička nám říkávala: 'Ďábel vstupuje do kapes'. Prosím, chudoba je velmi krásná věc. Služte druhým. A vyvarujte se kariérismu. Buďte opatrní. Dávejte si pozor na světáctví, závist, marnivost. Láska k Bohu a k církvi ať není záminkou: ať je opravdová“.
