Víru je třeba předkládat za každou cenu
Víru nestačí předpokládat, ač i to je v komunikaci možné, nýbrž předkládat, jak opakovali po švýcarském teologovi Hans Urs von Balthasarovi Jan Pavel II. i Benedikt XVI., a František v obměně podtrhává, že jedině předáváním víry je možné si ji uchovat. V prostoru veřejné komunikace drtivé většiny médií byla víra už dávno skartována, a to jak ta předkládaná, tak - tím spíše - ta předpokládaná. Ta se vyskytuje už jen v křesťanských médiích, i když ani tam to nemá lehké. Předkládat víru věřícím je totiž paradoxně nejtěžší.
Víru je však třeba předkládat za každou cenu, protože „za ni byl ukřižován Ježíš Kristus“ (srov. sv. Ignác z Antiochie, list Efesanům, XVI). A možné je to pouze v Ježíšových stopách, které je zapotřebí hledat v dějinách.
Očekávání Kristova království, jak praví evangelium, je vystaveno falšování, jehož různé podoby se projevují na politické rovině. Také falšované verze křesťanské víry kladou na svoje vyznavače svoje vlastní nároky, nauku i skutky, ale poskytují také odměny, útěchy - i duchovní – a pro neposlušné sekulární exkomunikaci. Nároky zfalšovaných verzí očekávání Kristova království vedou zásadně dvěma směry: pravdu vydávají za pohnutku k nenávisti a lež za projev lásky, počínaje hadovým ponoukáním v zahradě Eden.
Jako však smrt není Boží trest, nýbrž důsledek prvotního hříchu člověka, projevuje se odmítání víry v Boží slitování konzumací jejích náhražek. Poslední dvě takové náhražky si nárokují celý globus.
Víra v globální teroristickou konspiraci islamistů je karikaturou víry v církev, tedy ve společenství věřích. Podobně jako pandemie je karikaturou neviditelné milosti víry.
V prvním případě zanechávali pachatelé na místě činu svoje pasy, podle nichž potom intelligence hned poznaly, že jsou to jim známí, jak říkali, „radikalizující se“ islamisté, kterým však, jak už opomíjely dodat, nedokázaly v jejich činech zabránit.
V případě druhého typu zase existuje virus, kterým se lze nakazit, ale už se neříká, že zdaleka ne každý jeho nositel nutně onemocní, ani to, že pokud onemocní, většinou se vyléčí, s výjimkami pacientů, majících v drtivé většině také jiná onemocnění, byť méně závažná jako je např. rakovina, infarkt anebo jsou v pokročilém věku.
V každém případě jde o víru vypěstovanou úpornou antievangelizační narací, valící se ze všech mediálních kanálů. Pokud totiž čtyřiadvacetihodinové speciály do nekonečna svým zpravodajstvím globalizují teroristické akce anebo je všude slyšet jenom o koronaviru nebo Covidu-19 případně o SARS-CoV-2 je jen otázkou času, kdy se každému stane naprosto zřejmé, že se ve světě neděje nic jiného.
Za připomínku zde stojí jeden historický detail. Zvláštní komise hrůzovlády Francouzské revoluce, rozhodující o tom, kterého občana poslat pod gilotinu, se nazývala Comité de salut public, což se u nás překládá jako Výbor pro veřejné blaho, ale v původním názvu figuruje pojem zdraví. Zmíněný Výbor a po něm všechny totality, jejichž je prototypem, vždycky ukazovaly na druhé jako na nepřítele, ačkoli největším nepřítelem lidstva byly ony samy.
Člověk cítí, že potřebuje spásu, vysvobození ze situace, kterou nedokáže pojmenovat a která na něho právě ve své nepojmenovatelnosti doléhá stále více.
Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání není pouze zvěst, notabene o minulé události, kterou může každý člověk svobodně vzít či nevzít na vědomí, nýbrž také proroctví o globální budoucnosti, která se chtě nechtě týká každého člověka.
Svět, který bez zřetele na Boha Stvořitele člověk organizuje, nabývá pomalu, ale jistě takové podoby, která jej přiměje opravdu vroucně si přát Kristův návrat, který bude vykoupením věřících. Právě z tohoto Ježíšova proroctví totiž křesťanská víra žije a uchovává se.
(mig)
