Polská lékařka malomocných: Místo ostrakizace nastupuje integrace

Beata Zajączkowska – Vatican News

Polská lékařka Helena Pyzová pracuje v Indii více než 30 let. V jejích slovech pro Vatikánský rozhlas zaznívá mírný optimismus: ostrakizaci a vyloučení nahrazuje pomalá integrace, říká, nicméně malomocenství zůstává velkým sociálním problémem. Nejvíce lidí trpících leprou žije právě v Indie.

Beata Zajączkowska: Světový den malomocných se připomíná poslední lednovou neděli už téměř 70 let. Je to stále zapotřebí?

MuDr. Helena Pyz: Problém malomocenství stále existuje. Po letech účinné léčby se samozřejmě počet nových případů neustále snižuje, ale můžeme jen obtížně mluvit o vítězství nad touto nemocí. Stále existují oblasti, kde se náhle objeví několik nebo několik desítek nových případů. Naštěstí je ve společnosti více spolehlivých poznatků o této nemoci, a proto se pacienti dostávají k lékařům dříve. Když se lepra diagnostikuje v nejranějších stadiích a správně se léčí, je tu šance, že se tuto nemoc podaří v příštích desetiletích vymýtit.

Letošní motto Světového dne malomocných zní "United for Dignity" – tedy “Spojeni za důstojnost”. K čemu nás vybízí?

Každý z nás má důstojnost Božího dítěte a myslím, že je nesmírně důležité připomínat si to ve vztahu k našim bratrům a sestrám postiženým malomocenstvím. Pro ty, kdo jsou poznamenáni ranami a deformacemi v důsledku pozdního zahájení léčby, je lepra bohužel stále sociální problém. Jsou ostrakizováni, přicházejí o práci, domov i rodinu. V Indii klesají na nejnižší příčku společenského žebříčku, jsou nejopovrhovanější.  Malomocní nenacházejí místo ve společnosti zdravých lidí a každé vyloučení znamená popření lidské důstojnosti a všech dalších práv. Proto úsilí o uznání nemocných za rovnoprávné členy společnosti není ničím překonaným. Doufám tedy, že dny, jako je tento, budou formovat myšlení budoucích generací a mýty spojené s nemocí budou vyvráceny.

Indie je zemí s největším počtem lidí zasažených leprou. Proč tomu tak je a jak dnes vypadá jejich život?

Je to země s největším počtem obyvatel po Číně a základní zdravotní péče je pro většinu obyvatelstva prostě nedostupná. Malomocenství už mnoho let není lékařským problémem. Léčba sice obvykle trvá 6 až 12 měsíců, ale není příliš nákladná. Vyžaduje ovšem určitou sebekázeň pacientů a především dostupnost diagnostiky a léčby. Když k tomu připočteme životní podmínky, chudobu, podvýživu, nedostatek vody a hygieny, není divu, že se infekční nemoci - včetně lepry a tuberkulózy - stále šíří.

Do jaké míry stoupenci hinduismu podporují malomocné a jak se katolická církev v Indii zapojuje do boje proti malomocenství?

Většina obyvatel této obrovské země by raději neměla s malomocnými nic společného. Jak známo, víra v karmu (osud, předurčení) a reinkarnaci nutí snášet vše, včetně nemoci, s klidem, abychom po smrti měli na lepší šance na vtělení. Katolická církev provozuje v misijních zemích mnoho zdravotních středisek, nemocnic a klinik, a protože nemá žádné předsudky, navštěvují je také lidé postižení leprou. Jsme v kontaktu s mnoha takovými zařízeními, například s Misionářkami lásky, které nemocné léčí, ale často také zaměstnávají, což mění jejich sociální status.

Boj proti lepře je zároveň bojem proti bídě. Jak se pandemie projevila na osudech malomocných?

Malomocní žijící v oddělených chudinských koloniích v okolí velkých měst přežívají většinou díky malé státní dotaci a žebrání. Během lockdownu dostávali od státních orgánů jen malou potravinovou a materiální podporu. Nyní je však zbídačení většiny obyvatelstva již patrné a projevuje se také na nejubožejších. Prudká inflace a drastický růst cen znamenají, že pomoc potřebuje stále více lidí.

  Mezi malomocnými v centru Jeevodaya žijete již více než 30 let a přinášíte pomoc dětem z rodin malomocných. Jak se za tu dobu změnila jejich situace?

Centrum má ještě o dvacet let delší historii. Změny jsou viditelné pouhým okem. Především máme za sebou celé zástupy mladých lidí s ukončeným vzděláním, kteří nejenže žijí v lidštějších podmínkách než ve slumech, ale také podporují ostatní. Nejdůležitější je však integrace, což je také vidět. Nejen prostřednictvím kontaktů ve škole a na univerzitě, ale také na svých pracovištích, kde někdy zastávají vysoké funkce, ovlivňují naši žáci změnu postoje k lidem poznamenaným leprou. To je velká radost.

Zakladatel centra chtěl dát dětem nové svítání, což v sanskrtu vyjadřuje slovo džívodája (Jeevodaya). Proto se od začátku zaměřil na vzdělání. Bude mít v Indii uzavření škol kvůli pandemii katastrofické následky?  

Uzavření základních a středních škol trvalo více než rok. Jen málo z nich přešel na dálkové vyučování a ještě méně žáků a studentů ho využívalo. Státní orgány přesto vytvořily možnost složit zkoušky, ale zacházelo se s tím velmi lehkovážně, takže následky budou ještě bolestivější. Všichni, kdo chodili do školy před pandemií, postoupili do vyššího ročníku bez ohledu na to, co dělali během školního roku. Když se vrátili do školních lavic na pouhé čtyři měsíce, měli velké potíže se zvládnutím látky dalšího ročníku a pololetní zkoušky byly naprostým fiaskem. Hned po zkouškách byly školy opět uzavřeny. Jak bude vyučování pokračovat je obtížné předvídat.

Loni jste požádala Poláky, aby vám pomohli koupit tablety pro děti trpící malomocenstvím. Na vaši výzvu reagovali velmi velkoryse. Jaké jsou v  této chvíli vaše nejdůležitější potřeby?

Nákup učebních pomůcek pro dálkové vyučování našich studentů je opravdu velký problém. Jsem našim krajanům velmi vděčná. Studenti dostali notebooky, žáci nižších škol tablety. Většinou využívali wi-fi, kterou jim poskytli jejich příbuzní. Byl zřetelný rozdíl mezi těmi, kteří se vyučovacích hodin účastnili, a těmi, kteří je nikoli. Nyní uvažujeme o rozšíření výuky o různé profesní specializace. Doufám, že brzy začneme s krejčovskými lekcemi, ke kterým budeme také potřebovat vybavení. Tento projekt je však stále ve fázi vývoje. Místo už máme.

Centrum Jeevodaya je možné podpořit prostřednictím Varšavské pobočky Sekretariat Misyjny Jeevodaya. 

(job)