Co se mohou křesťané naučit od tradičních náboženství?

Stefan von Kempis a Christian Kombe, SJ – Vatican News

Otec Mpay hovoří o živém a staletí trvajícím dialogu mezi křesťany a tradičními africkými náboženstvími; tento dialog je podle něj místem vzájemného obohacování, v němž je třeba pokračovat.

„Africká tradiční náboženství, pokud je bereme v množném čísle, chtějí vypovídat především o zvláštnostech, které se Boha týkají v naší řeči, způsobu jeho oslavování, ve způsobu, jakým se vztahujeme k věcem, bytostem a slovům. Mluvíme-li o těchto náboženstvích v jednotném čísle, pak můžeme říci: Zde nacházíme, nehledě na zvláštnosti každého z nich, to, co Afrika říká o Bohu. Zde nacházíme způsob, jakým se my Afričané vztahujeme k Absolutnu, k Bohu, ale také k věcem, bytostem, slovům a osobám“.

Tradiční náboženství? Nebo africké náboženství?

Podle názoru dotázaného jezuity, který je zároveň poradcem svého jezuitského generálního představeného pro tradiční náboženství, lze o „africkém náboženství“ hovořit jako o jednom velkém celku. A přestože se při setkávání afrického kontinentu s okolním světem odehrály také násilné epizody, neměli bychom podle něj upadnout do pasti a redukovat africké dějiny na tyto neklidné stránky.

„Když mluvím o Africe, mám na mysli Afriku od počátku dějin, tedy od vzniku člověka na tomto kontinentu až po současnost. V tomto smyslu mají všechna abrahámovská náboženství - křesťanství, judaismus a islám - tak či onak vztah k Africe; křesťané například vedli dialog s africkými náboženskými představami dávno před příchodem prvních misionářů; například koptští křesťané v Egyptě a Etiopii při vyjadřování své víry v Krista silně čerpali z místní kultury a náboženství“.

Otec Mpay vystupuje rovněž jako odborník na náboženství faraonského období.

„Fenomén egyptského mnišství je také v dialogu s africkými náboženstvími. Povolání na poušť, vztah ke smrti, otázka života po smrti, kříž jako strom života... tento dialog je velmi starý, není to pouze záležitost dnešní doby, ani nezačal teprve v 18. století. Při tomto prvním setkání křesťanské víry s africkým kontinentem, stejně jako při pozdějších misijních vlnách, křesťané toužili hledat znamení, která by nám pomohla vyjádřit Boha nebo Boha Ježíše Krista prostřednictvím místních afrických kultur a náboženství předků. Tento prastarý dialog tedy pokračuje: jako afričtí křesťané jsme stále v dialogu, v rozlišování, protože Duch mluví k národům“.

Proti pokušení přílišné intelektuálnosti

Podle otce Mpaye je dialog mezi křesťanstvím a africkými tradičními náboženstvími, stejně jako každý skutečný dialog, setkáním, při kterém se dává a bere.

„To, co my křesťané můžeme získat z dialogu s místními náboženstvími, je například citlivost vůči světu duchů, vnímavost vůči našemu způsobu mluvení o Bohu, našemu způsobu oslavování Boha. Tváří v tvář pokušení, které nás strhává k přílišné intelektuálnosti, nám tradiční náboženství ukazují, že liturgií se stává celé tělo, způsob bytí“.

Dále je tu otázka zla.

„Jak se obáváme zla! Když se však podíváte na tradiční náboženství v Africe, zjistíte, že to ve skutečnosti nebyla otázka, která by lidi vystavovala trvalému stresu. Věděli jsme, že slunce vychází každé ráno stejně jako zapadá; člověk samozřejmě čelil zlu, ale byl si vědom toho, že Bůh se tohoto boje proti zlu účastní. Zlo totiž nemusí být nutně mimo nás, je také v nás...“

A co se mohou tradiční náboženství naučit z dialogu s křesťanstvím? Konžský jezuita odpovídá: to, jak mohou systematizovat svůj obsah, zejména vytvořením silných struktur. Tradiční náboženství v Africe nemají téměř žádné posvátné spisy ani kultovní stavby.

„Tradiční náboženství však křesťanům ukazují, že k náboženství není vždy třeba velkých struktur. Příroda sama je obrovským chrámem Boha. Duch vane, kam chce... Jsme tedy povoláni k určité prostotě, což však neznamená, že bychom věci neměli brát vážně. Nesmíme upadnout do příliš rigidních systémů, které nakonec o Bohu nic neříkají. Měli bychom kombinovat hloubku a jednoduchost. Toto vzájemné obohacování, tento neustálý a vždy nedokončený dialog bude pokračovat, protože každá generace je povolána k tomu, aby našla znamení, liturgii a prostředky, jak svým současníkům vhodným způsobem vyprávět o Bohu“.

Nejen čarodějnictví

P. Mpay Kemboly povzbuzuje africké křesťany, aby se nebáli vést dialog s vlastní kulturou. Lituje, že tradiční africká náboženství jsou často redukována na svou esoterickou nebo temnou stránku, jako je například čarodějnictví. Jakékoli náboženství má však i své temné stránky; proto je důležité rozšířit pohled.

„Tradiční africké náboženství by nemělo lidi děsit. Je to vesmír, z něhož se díváme na svět. Je to také půda, horizont, které nám umožňují žít! V temných dobách otroctví právě náboženství umožnilo mnoha africkým otrokům přežít. Byla to pro ně síla, která zvyšovala jejich odolnost“.

Vzhledem ke svému dvojímu dědictví by afričtí křesťané měli znát a propagovat bohatství svého kulturního vesmíru, aby ho mohli představit světu, domnívá se otec Mpay. „Stejně jako vedeme dialog s jinými vnějšími kulturami, jsme povoláni vést dialog i s naší vlastní kulturou!“

Na cestě k vlastní africké teologii

Zejména v Kongu se od 60. let 20. století, za služby nedávno zesnulého biskupa Tharcisse Tshibangu Tshishikua , rozvíjí svébytná „africká křesťanská teologie“. Bývalý Zair je jedinou místní katolickou církví v moderní době, která má svůj římskokatolický místní obřad. Papež František ve svém poselství na druhý celoafrický teologický kongres, který se konal letos v červenci v keňském Nairobi, vyzval k rozvoji „teologie moudrosti“, což by mohlo učinit četné tradice starověkého afrického myšlení plodnými pro dnešní křesťanství.