Otec Faltas: Sirotci v Gaze a ženy rodící bez pomoci

Vatican News

"Včera jsme slavili Den žen, ale v Gaze je od začátku války zabito 9 000 žen", připomněl v sobotu 9. března otec Ibrahim Faltas, vikář Kustodie Svaté země. V článku, o němž informovala tisková agentura SIR, duchovní říká: "Nemůžeme zavírat oči a srdce před hladovými a vyděšenými dětmi. Nemůžeme zůstat lhostejní při vědomí, že 60 000 těhotných žen v Gaze trpí hladem a podvýživou ve svém choulostivém a důležitém stavu: při darování života". 

Děti hladoví 

Otec Faltas je v těchto dnech v Itálii, aby navštívil nemocné děti z Pásma Gazy, které se tam dostaly díky humanitárním programům aktivovaným italským ministerstvem obrany a zahraničí a dalšími humanitárními sdruženími a nyní jsou v různých nemocnicích. "V této válce, která devastuje Svatou zemi," říká františkán, "zemřelo tolik dětí a žen. Tolik dětí je sirotky, tolik matek přišlo o své děti. Nedokážeme rozlišit a zařadit mnohá zla této války". Faltas popisuje současnou situaci v Gaze: "Dětem chybí jídlo a stejně jako mnoho jiných dětí na světě hladoví. Mnohé z nich osiřely a mnohé rychle dospěly. Ženy, které riskují své životy, aby daly život, mají právo na ochranu a zabezpečení".

Císařský řez bez anestezie

Vikář Kustodie Svaté země v této souvislosti důrazně odsuzuje skutečnost, že "ženy v Gaze rodí ve velmi špatných hygienických podmínkách a s minimem sil. Čelí císařským řezům bez anestezie v nemocnicích, kde chybí elektřina, voda a léky". Je tedy naléhavě nutné dát konkrétní odpovědi "dětem, které žádají o pomoc, aby mohly žít, těm malým, které již čelí životu s tolika obtížemi", a ne jim říkat, že "jejich hlad musí počkat, až mocní tohoto světa dají svolení k tomu, aby je nakrmili, nebo svůj lhostejný tichý souhlas k tomu, aby je nechali zemřít hlady".

Kdo uzdraví trauma, které prožili? 

Otec Ibrahim Faltas upozorňuje, že mnohé z malých obětí války "se chovají jako dospělí, aby pomohli těm, kteří to více potřebují. Poslouchám jejich příběhy, říká v rozhovoru pro SIR, čtu jejich vyprávění a snažím se pochopit, jak je možné, že někteří dospělí necítí potřebu a nutnost zastavit se, pomáhat, přestat páchat bezpráví. Pak se ptá, jak bude možné "vymazat trauma někoho, kdo byl pod sutinami a zachránil se, zatímco vedle něj zemřeli další členové jeho rodiny" nebo "utěšit to pár let staré dítě, které se snaží utišit svou matku, jež přišla o další dítě?". "Modleme se," uzavírá vikář, "aby do svědomí vstoupilo světlo pravdy, které poráží pokrytectví. Zastávejme se těch, kdo trpí zlem války, buďme hlasem těch, kdo už nemají hlas, aby se dožadovali pravdy, spravedlnosti a míru".