Papežovo učení o „kultuře odpisu“ v knize italského novináře
FRANCESCO MARRUNCHEDDU – L’Osservatore Romano
V rozhovoru s Garrucciem papež připomněl děti ponižované chudobou a zdůraznil, jak malé děti nemají žádné dětství, jak pro ně neexistuje téměř žádná budoucnost a jak chudí lidé často vyvolávají ve společnosti jen mrzutost a lhostejnost. František vyzval, aby se lidé vydali hledat chudé tam, kde jsou, v domech s pečovatelskou službou, v útulcích, v nemocnicích, aby pochopili, jak a kde žijí, co cítí a jaké jsou jejich touhy. Církev pro chudé je totiž církev, která se na ně dívá s něhou a soucitem, aniž by je kdy soudila. Kniha tak spojuje Bergogliovy myšlenky prodchnuté citlivostí a snahou o humánnější svět skrze touhu, která je stálá po celou dobu jeho pontifikátu, tedy bojovat proti hladu a stát při chudých, posledních, zavržených na planetě.
Samotný název je vlastně silnou provokací, a to mou i nakladatelovou, vysvětluje autor, a je to také úvaha, která se zrodila z rozhovorů, jež jsem vedl se Svatým otcem při pokračování projektu, který začal první knihou nazvanou „Hlad. Rozhovor s papežem Františkem“. Papež tvrdí, že „chudí neexistují pro ty, kteří se na ně nechtějí dívat, ale ve skutečnosti jsou nám stále blíž. A skutečně chudí neexistují jako čísla, ale jako tváře a hlasy, které doléhají na každého z nás. Chudí neexistují tam, kde jsou postaveny zdi z ostnatého drátu a lhostejnosti“. Ve čtrnácti kapitolách se objevují mrazivá čísla: v důsledku pandemií a válek budou na planetě brzy více než dvě miliardy chudých lidí. „A mezitím vzniká staré i nové otroctví. Přitom nejvyšší cenu platí ženy a děti. Chce však svět skutečně skoncovat s chudobou? Nebo někomu vyhovuje, aby chudé země zůstaly chudé?“.
Kardinál Zuppi je na stejné vlně: „Říká se, že chudí jsou neviditelní. Ve skutečnosti jsou chudí ze všech nejviditelnější. Vidíme je neustále. Jsou to ti, kteří stojí na ulici a jdou nám naproti. Ale kupodivu se jim stále říká neviditelní. Nejde o to, že by chudí byli neviditelní, my jsme slepí, a to je trochu něco jiného. Skutečným problémem“, pokračoval předseda Italské biskupské konference, „jsou ti, kteří chtějí ignorovat, že chudoba existuje, nebo ještě hůře, otáčejí se jinam, jen proto, že je to pohodlnější. Musíme se pokusit otevřít oči vůči realitě. Protože pokud jsou chudí neviditelní, říkáme, že svět neexistuje. Pokud chudí neexistují, znamená to, že žijeme ve světě, který si neuvědomuje, kde jsou. A to je jádro problému“, řekl Zuppi. „Problému, který mluví přímo ke křesťanům: Církev je polní nemocnice, jak s oblibou říká papež František: pokud se někdo domnívá, že je na soukromé klinice, je pravděpodobně ve špatném náboženství! Nemůžeme z církve udělat 'soukromou kliniku', protože pak církev popírá sama sebe! Je to, jako kdyby Samaritán v určitém okamžiku řekl: Já už jsem udělal, co jsem měl, teď už stačí a pomoz si sám! Samaritán se vrací, protože pochopil, že ten chudák byl jeho bližní, jeho utrpení je mým utrpením“.
„Když papež velmi účinně používá obraz odepisovaného člověka, myslí tím právě toto: buď opatrný, protože v určitém okamžiku i ty skončíš jako odepsaný. Jsou-li chudí neviditelní, dejte si pozor, protože potom se i vy stanete neviditelnými“. Kardinál Zuppi však uzavírá: "Bez chudých není naděje. Papež František vždy stavěl chudé do středu svého magisteria a pastorační péče, protože i oni mají právo být šťastní, měli by být pozváni nejen k jídlu, ale také k poslechu koncertu nebo do divadla. Chudým je třeba dát dobré víno, nikoli běžné komerční víno. Don Primo Mazzolari rád opakoval, že chudé nikdy nepočítá: chudí se nepočítají, ale objímají!“.
