V Římě jsou vystavena díla Filippa a Filipina Lippiho, geniálních a svérázných umělců
Maria Milvia Morciano - Vatican News
Pomyslíme-li na dokonalou krásu, na nepopsatelnou a zároveň nejčistší krásu, jaká kdy byla v umění realizována, téměř jistě se nám vybaví obrazy umělců 15. století, zářící půvabem a harmonií. Je zde mnoho umělců, kteří se poměřovali při zobrazování madon, andělů nebo žen nesrovnatelné nádhery, a mezi nimi jeden vynikají otec a syn. "Filippo a Filippino Lippi. Důmyslnost a svéráz umění renesance“ je výstava, která je do 25. srpna otevřena v Kapitolských muzeích, v místnostech ve čtvrtém patře vily Caffarelli. Výstavu pořádá sdružení MetaMorfosi ve spolupráci s organizací Zètema Progetto Cultura a podporuje ji město Řím. Je to příležitost seznámit se zblízka se dvěma klíčovými postavami dějin umění.
Popové ikony
Díla obou umělců jsou natolik známá, že se stala skutečnými popovými ikonami, rozšířenými v domácnostech a na dekorativních předmětech či na předmětech běžného užívání, jako Mona Lisa, Vermeerova Dívka s perlovou náušnicínebo autoportréty Fridy Kahlo: mnoho lidí má na čele své postele jistě známý obraz Panny Marie s dítětem , známý také jako Lippina, uchovávaný v Uffizi ve Florencii od Filippa Lippiho, namalovaný v letech 1460-1465.
Výstava představuje zápůjčky z významných muzeí a institucí, včetně galerií Uffizi, benátské Accademie, Ciniho sbírky v Benátkách, Pinacoteca dell'Accademia Albertina v Turíně a Istituto Centrale per la Grafica v Římě. Rozvržení výstavy prostřednictvím promyšlené a chronologické posloupnosti, která se odvíjí itinerářem místností v pološeru, seznamuje návštěvníka s hlubším poznáním obou umělců a zároveň ho ponořuje do sugestivního prostředí neopakovatelné epochy.
Prostřednictvím dvou postav se odehrává celá umělecká epopej
Kurátorka výstavy Claudia La Malfa, historička umění, přednášející na Loyola University Chicago v Římě a hostující lektorka na univerzitě v Kentu, vysvětlila vatikánským médiím, že záměrem bylo vyprávět příběh zlatého věku toskánské renesance nejen prostřednictvím dvou umělců, ale dvou umělců otce a syna, protože „skutečnost, že syn zdědil otcovo řemeslo, Filippino vyrostl v dílně Fra Filippa, kde se učil i Botticelli, a vztah mezi těmito umělci dokáží ilustrovat celé toskánské renesanční malířství“.
Claudia la Malfa dále hovoří o cílech a aspektech, které chtěla výstava prostřednictvím těchto dvou klíčových postav umění přiblížit: „Zajímavým prvkem této umělecké produkce, na který upozorňuje itinerář výstavy, je život samotného Filippa, narozeného ve Florencii v roce 1406, jehož osobní život je rozbouřen jeho zamilováním se do ženy, Lucrezie Buti. Filippo vyrůstal v karmelitánském klášteře Santa Maria al Carmine ve Florencii, který je ztělesněním místa, kde Masolino a Masaccio namalovali kapli Brancacci. Filippo pak působil v Pratu, kam se s potěšením a dobře placený vydal v roce 1452, a zůstal tam dlouho, protože kromě malby fresek v Badii dostal zakázku na řadu dalších děl, jako je Ceppo vecchio a Ceppo nuovo. Pracoval pro rodinu Inghirami, soukromé mecenáše, a někdy musel práci na freskách přerušit, protože mu chyběly prostředky na pokračování. V tomto období v Pratu navázal Lippi jako karmelitánský mnich milostný vztah s mladou ženou, není známo, zda byla určena pro klášterní život, každopádně ji poslal její otec, který pocházel z rodiny Butiů, se svou sestrou do kláštera Santa Margherita v Pratu,“ říká kurátorka.
Životy v pohybu
La Malfa pokračuje: „Lippi se do této ženy zamiloval. Je to neotřelý prvek jeho života, který vyprávíme také prostřednictvím dokumentů, jež pomáhají obnovit atmosféru a vtáhnout návštěvníky do Toskánska 15. století." V první části věnované Fra Lippimu je řada dokumentů z archivů ve Florencii a Spoletu svědectvím o síti umělcových kontaktů s Cosimem de' Medici a neapolským králem.
Mezi Filippovy práce patří Madona Trivulzio z milánského hradu Sforzesco, jeho stěžejní dílo datované do čtvrtého desetiletí 15. století, dále Madona s anděly a patronem z Ciniho sbírky v Benátkách, dílo soukromé zbožnosti, a proto méně slavnostní a více intimní, jemné. Dvě malé desky z galerie Uffizi, veřejnosti vystavované jen zřídka, zobrazující Zvěstování Panně Marii a svaté Antonína Opata a Jana Křtitele, a dvě další velké desky s vyobrazením svatých Augustina a Ambrože, Řehoře a Jeronýma z Pinakotéky dell'Accademia Albertina v Turíně, které původně tvořily boční desky triptychu, jehož střední část je nyní v Metropolitním muzeu v New Yorku.
Syn ve stopách svého otce
Kurátorka dále hovoří o synovi: „Filippino se narodil v Pratu kolem roku 1457, kde žil se svým otcem, přestěhoval se s ním a snad i s matkou do Spoleta až do Filippovy smrti v roce 1469, pak odešel do Florencie, vstoupil do dílny jako Botticelliho žák. Pracoval, stal se samostatným malířem a v roce 1480 začal realizovat fresky v kapli Brancacci, které ho postavily tváří v tvář tomu, co bylo předlohou jeho otce. Začal dostávat soukromé i veřejné zakázky, významné byly například zakázky převorů ze San Gimignana, kteří u něj objednali mimořádné Zvěstování, které je možné vidět na výstavě, a pak další díla, která dostával od florentských pánů i mimo Florencii. V Lucce se nachází jedno z jeho velmi krásných a významných děl v kostele San Michele in Foro. V Bologni dostal řadu zakázek, až na něj v roce 1488 Lorenzo I. Medicejský upozornil neapolského kardinála Oliviera Carafu, který si v Římě přál, aby v kostele jeho řádu, dominikánů v Santa Maria sopra Minerva, byla vyzdobena velká a krásná kaple.
Experimenty
Stylistický přechod lze velmi dobře pozorovat na některých kresbách zapůjčených galerií Uffizi a Istituto Centrale per la Grafica v Římě. Nejsvůdnějším Filippinovým dílem na výstavě je Zvěstování z Městského muzea v San Gimignanu, složené ze dvou velkých kruhových desek, „kde umělec vytvořil perspektivní geometrii a intimní děj otcových interiérů a zprostředkoval je širším dechem Botticelliho sinusoid, v nebývalém pojetí obrazového kontrapunktu mezi novou perspektivně-krajinářskou hloubkou a popředím charakterizovaným ušlechtilými kolority a transparencemi, které předurčí Filippina Lippiho k tomu, aby se zařadil do velké malířské produkce posledních desetiletí 15. století ve Florencii i v Římě,“ poznamenává La Malfa.
Půvab Říma a jeho věčná minulost
"Filippino Lippi přijel do Říma v roce 1488 a objevil Řím. - pokračuje La Malfa - namaloval kapli, která byla monumentální ve své invenci a narativním pojetí, s alegorií svatého Tomáše. Je to grandiózní a komplexní vize, zejména v rozpracování antických předloh, které se staly klíčem k jeho umění a které jsme chtěli na výstavě přiblížit prostřednictvím velkých podsvícených digitálních reprodukcí v naději, že z výstavy na Kapitolském pahorku budou moci návštěvníci sejít dolů a prohlédnout si originály fresek v nádherné bazilice Santa Maria sopra Minerva,“ poznamenává La Malfa.
Bizarní a svérázný
Giorgio Vasari ve svých Životech nejslavnějších malířů, sochařů a architektů „používá pro jeho otce výraz bizarní,“ říká La Malfa, „kvůli jeho chování během života, a pro jeho syna svérázný kvůli jeho stylu, zejména kvůli tomu, co vychází z jeho ovlivnění římskou antikou, do níž malíř vnáší řadu novinek, to znamená, že převádí klasický model do zrychleného, emotivnějšího stylu, který předtím neměl. Předtím byl ve svých liniích spíše malířem pózujícím a monumentálním, a pak zavádí řadu prvků, jako jsou fragmenty architektonických mramorů nebo koňské hlavy, které jsou vkládány do fresek, inspirovaných antickými vlysy, a pak také grotesky. To jsou výstřednosti jeho syna, který, jak Vasari vzpomíná, byl velmi příjemný člověk, ve Florencii tak oblíbený, že ve Via dei Servi, kde měl svou dílnu, když zemřel, všichni majitelé obchodů, jak Vasari píše, zavřeli své obchody na znamení smutku,“ uzavírá kurátor. To vše dokazují kresby vystavené na výstavě právě proto, že prostřednictvím této techniky lze velmi dobře vidět tento velmi nerytmický tah, který na sebe vzal zejména po příchodu do Říma. Předtím byl malířem bližším věcem svého otce a monumentalitě naučené od velkých mistrů počátku 15. století. Poté se stal malířem rukopisu, který se snaží v pohybu a akci vyjádřit myšlenky a záměry zobrazovaných postav: letí-li anděl na oblacích, závoj, vlasy, koňské žíně se třepotají s důrazem, který dříve neměl,“ uzavírá kurátorka.
Nesmazatelný otisk starověku
Na výstavě je k vidění také Filippinova kresba z benátské Akademie, která předznamenává důmyslný vynález realizovaný na fresce v Carafově kapli v kostele Santa Maria sopra Minerva: „Skutečná čínská skříňka obrazů v obrazech, důmyslný a složitý mechanismus, který lze spatřit na stěně kaple, kde jsou zobrazeny Zvěstování a Nanebevzetí Panny Marie,“ poznamenává Claudia La Malfa, která pokračuje: „Vrcholem malířské tvorby Filippina Lippiho je Carafova kaple, která je kondenzací citátů z antiky, od grotesek, přes jezdeckou sochu Marka Aurelia, která se v té době ještě nacházela před bazilikou svatého Jana, a antický otisk uvnitř kostela, až po opět sochu zajatého barbarského krále, v současnosti na nádvoří Kapitolských muzeí či malou sošku putta hrajícího si s husou.“
