Olmert a Al-Kidva u papeže: dialog o mírovém plánu

Roberto Cetera - Vatikán

„Bylo to důležité a emotivní setkání. Svatý otec projevil mimořádný zájem o mírové úsilí na Blízkém východě“. Ehud Olmert, 78letý bývalý premiér Státu Izrael, se ve čtvrtek 17. října dopoledne setkal s papežem Františkem spolu s bývalým ministrem zahraničí Palestinského státu, Nasserem Al-Kidvou, a delegací mírových aktivistů. Olmert, který byl premiérem do roku 2009, má za sebou významnou minulost v jednáních o míru na Blízkém východě: za jeho vlády bylo podepsáno příměří ve válce v Libanonu v roce 2006 a byl zodpovědný za poslední skutečný pokus o dohodu o dvou státech s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, jako pokračování dohod z Osla z roku 1993, dohody, které tehdy nebylo dosaženo. „Papež František nám věnoval mimořádnou pozornost více než půl hodiny a vysvětloval, že denně sleduje jakýkoli vývoj tohoto konfliktu a že se denně spojuje s křesťany v Gaze.“

„Svatému otci jsme předložili náš mírový návrh pro Gazu, který předpokládá okamžité příměří, propuštění izraelských rukojmích, které Hamás stále zadržuje, spolu se současným propuštěním dohodnutého počtu palestinských vězňů v izraelských věznicích a obnovení jednání o vytvoření dvou samostatných států ve vzájemném míru,“ vysvětluje bývalý palestinský ministr al-Kidva, který je v Palestině známý nejen svými mírovými postoji, ale také tím, že je synovcem historického vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata.

Pane Olmerte, jak mohou dnes vzniknout dva státy s přítomností stále větších nelegálních osad izraelských osadníků?

Předpokládáme, že Izrael anektuje část území, která bude dohodnuta ve výši 4 % palestinského území Západního břehu, výměnou za stejně velké území, které se dnes nachází uvnitř izraelských hranic. Území, které by bylo předáno Palestincům a které by umožnilo vybudování koridoru spojujícího Západní břeh Jordánu a Gazu.

Pane Al-Kidvo, jaké řešení navrhujete pro Gazu?

Izrael musí zcela stáhnout své vojenské jednotky z Gazy a umožnit vytvoření palestinské entity, která by ji spravovala. Jako dočasné a provizorní řešení si představujeme Radu komisařů složenou z technokratů a uznávaných odborníků, nikoliv politických představitelů. Tato rada by měla být propojena s Radou ministrů Palestinské samosprávy, která by měla konečně připravit všeobecné volby na palestinských územích během 24/36 měsíců.

Pane Olmerte, bylo by podle vás toto projevení dobré vůle na obou stranách dostatečné k tomu, aby zaručilo okamžité uklidnění situace?

Ne. Domníváme se také, že je třeba, aby byla v Gaze rozmístěna „dočasná arabská bezpečnostní přítomnost“ (TASP), která by současně se stažením izraelských obranných sil (IDF) mohla situaci stabilizovat. Tato arabská zásahová jednotka by měla spolupracovat s bezpečnostními silami Palestinské samosprávy (PNA) a měla by dostávat pokyny od Rady komisařů.  Jejím hlavním úkolem by mělo být zabránit dalším možným útokům na Izrael z Gazy.

Pane al-Kidvo, jak by mohlo dvoustátní řešení zaručit mírovou budoucnost?

Prostřednictvím závazku, že Stát Palestina bude nemilitarizovaným státem, s výjimkou jeho vnitřních policejních potřeb.

To by, pane Olmerte, nechalo otevřený ústřední problém: status Jeruzaléma.

To je bod, který papeže Františka při našem dnešním setkání zajímal nejvíce. Uvažujeme o zvláštním statusu Jeruzaléma, který by měl být spravován správcovstvím pěti států (mezi nimiž by zřejmě byl Izrael a Palestina), které by mělo plnou moc nad každou částí města podle pravidel opakovaně naznačených Radou bezpečnosti OSN a se zvláštní úlohou přisouzenou Jordánskému království, jak je tomu již dnes v případě Chrámového pahorku.  V každém případě se domníváme, že Staré město by mělo být mimo politickou kontrolu a mělo by být věnováno třem monoteistickým náboženstvím, která je považují za svaté místo modlitby.

A co nároky obou stran na to, aby Jeruzalém byl hlavním městem jejich státu?

Olmert: Jeruzalém může být hlavním městem Izraele v částech, které byly Izraelem již před 5. červnem 1967, kromě těch židovských čtvrtí postavených po roce 67, které by spadaly pod oněch 4,4 procenta, o nichž jsem se zmínil výše.

Al-Kidva: a Al-Kuds, hlavní město Palestiny, by zahrnovalo všechny arabské čtvrti, které nebyly součástí Izraele před válkou v roce 67.

Poslední otázka, pane Olmerte. U tohoto dobře formulovaného plánu hrozí, že zůstane jen zbožným přáním. Je zcela v rozporu se záměry současné izraelské vlády.....

Ti, kdo mě znají, vědí, co si myslím o vládě vedené Netanjahuem a podřízené extremistickému fanatismu Ben Gviru a Smotricha. Utěšuji se však tím, že 70 procent Izraelců je unaveno touto koalicí, obrovskými škodami, které Izraeli způsobila a nadále způsobuje. Izrael je silná demokracie a demokratickou cestou tuto vládu překoná.

S jakými alternativami?

Občanská společnost, která již dva roky masivně demonstruje proti Netanjahuovi, bude moci vyjádřit nové vedení, které si dnes ani neumíme představit. Protože, opakuji, Izrael je demokraticky živá a pevná země.