Nuncius v Kyjevě: 1000 dní války a rostoucí počet mrtvých
Svitlana Dukhovych - Vatikán
Při příležitosti tisíce dní od začátku konfliktu na Ukrajině se apoštolský nuncius v Kyjevě pro vatikánská média zamýšlí nad rozčarováním ze schopnosti mezinárodních orgánů konflikt vyřešit a nad důvěrou pěstovanou prostřednictvím činnosti církve, která nepřestává vzbuzovat naději a být nablízku obyvatelstvu, jež příliš dlouho trpí ruskou vojenskou agresí. Rozhovor se uskutečnil v předvečer masivního ruského raketového útoku na ukrajinské území, během něhož bylo použito více než 200 raket a bezpilotních letounů zaměřených především na infrastrukturu. Kromě škod na infrastruktuře si útok vyžádal i mrtvé a zraněné civilisty.
Mons. Kulbokasi, abychom lidem pomohli pěstovat naději, je třeba zmírnit jejich bolest tím, že je budeme doprovázet při pochopení této zkušenosti. Jak se tohoto úkolu zhostila církev na Ukrajině během těchto 1000 dnů války?
Myslím nejen na lidi žijící na územích pod kontrolou ukrajinské vlády, ale také na ty mimo tato území a zejména na zajatce. Pomoc těmto lidem je velmi obtížná, protože zbývá jen modlitba, ta je jedinou silou. Mám však velkou víru, protože jsem si vědom toho, že modlitba dokáže zázraky. Pastýři stojí při svých lidech a to je dar katolické církve a také ostatních církví a náboženských společenství. Viděl jsem to například v Chersonu, kde jsem slyšel příběhy kněží, kteří byli pro lidi prakticky jedinými záchytnými body, a za to jsou lidé kněžím velmi vděční. Takže tato soudržnost je velmi důležitá. Práce vojenských kaplanů je také velmi důležitá, protože vojáci často nevědí, zda budou druhý den naživu, nebo ne, a tam je otázka smyslu života ještě palčivější. Slyšel jsem několik příběhů o dobrovolnících, kteří vojákům nosí léky a od kterých vojáci často slyší: „Jste pro mě jako Ježíš, protože jste jeli takovou dálku, abyste mi přivezli léky“. Je zde tedy velmi silný smysl pro lidskost. A pak samotní vojenští kaplani, kteří s vojáky co nejvíce hovoří, jim vždy připomínají: „Podívejte se, i když přijdete o zdraví, o život nebo o členy rodiny, všechno tím nekončí, protože je tu někdo, kdo vás navzdory všemu miluje: a to je Bůh“. Řekl bych, že tato naděje pro vojáky má zásadní význam, protože obtíží je opravdu mnoho. Pokud se odvoláme na 1000 dní od začátku rozsáhlé války, vidíme, že válka neustupuje, naopak: v roce 2023 bylo více mrtvých než v roce 2022. Pokud budeme hovořit o letošním roce 2024, je mrtvých více než v roce 2023. Takže roste, utrpení se zvětšuje, a proto je velmi důležité, aby tváří v tvář nejistotě a strachu existoval smysl, křesťanský smysl. Neodvážil bych se říci, že se to církvi daří dokonale, ale každý pastýř nebo každý věřící se o to snaží podle svých sil.
Jaký smysl dávají lidem na Ukrajině dny od začátku ruské invaze?
Válka trvá už tak dlouho a je cítit nedůvěra. Nedůvěra proto, že ve světě existují orgány jako OSN, Rada bezpečnosti OSN, které se ukazují jako neadekvátní struktury, neschopné cokoli vyřešit. A také proto, že v Radě bezpečnosti je někdo, kdo je přímo zapojen. Pokud jde o vězně, jejich příbuzní mi vždycky říkají: „Ale jaký účinek mají Ženevské konvence? Může někdo navštívit naše vězně, nebo ne?“. Fakta nám říkají, že ne, úmluvy nelze uplatňovat ani prosazovat. Takže je tu velmi cítit zklamání z toho, jak se k této otázce staví lidstvo jako takové, samozřejmě nejen tady na Ukrajině, ale i v jiných částech světa. Takže je zde velký pocit nedůvěry, únavy. Ale nepotkávám tady moc lidí, kteří by počítali dny. Spíše to dělají v jiných zemích nebo to vidím na zpravodajských webech, které to dělají ze statistických důvodů. Místo toho jsme například v Kyjevě zahlceni tolika problémy a často ani nestíháme sledovat, kolik dní nebo měsíců uběhlo. A tato otázka, jaký smysl může mít prodlužování války, je velmi hluboká a kladu si ji také. Osobně mi prodlužování války umožňuje lépe pochopit iluze, na které často spoléháme, tedy pomíjivost iluzí. Z lidského hlediska však (válka) nemá žádný smysl.
Jaká je humanitární situace v zemi? Jaké jsou v tuto chvíli nejnaléhavější potřeby?
Existují různé okruhy potřeb. Například bývalí vězni nebo děti, které se vracejí do země a potřebují rodiny nebo zařízení, která by je přijala. Takže jednou z otázek je zjistit, která diecéze nebo eparchie, která řeholní kongregace má možnosti tyto lidi přijmout. Další humanitární výzvou je koordinace humanitární pomoci, protože v roce 2024 se pomoc oproti roku 2022 dramaticky snížila. Bylo by zapotřebí skupin, které by mohly dárcům dodat důvěru k realizaci projektů nebo iniciativ tam, kde se pomoc snížila. Další aspekt je tento: Někteří dobrovolníci z Itálie, z diecéze Como, kteří spolupracují s řeckokatolickým exarchátem v Charkově, mi řekli, že v uplynulých dnech viděli, že v oblastech kolem Charkova je mnoho lidí, kteří potřebují téměř vše, počínaje dřevem na topení až po hygienické potřeby, oblečení na zimu, vodu, potraviny. Podobné problémy vidím i v Záporožské oblasti. Vím například, že v Chersonské oblasti nosí kněží lidem pitnou vodu. V mnoha regionech je pitná voda jen těžko dostupným zbožím. Takže je vlastně potřeba od všeho trochu.
Existují nějaké aspekty služby církve, které se podle vás v souvislosti s válkou obzvlášť objevily?
Jistě, existují různé aspekty, kterými je třeba se zabývat. Jedním z nich jsme se dnes zabývali i s protestantským pastorem. Mluvili jsme o tom, že v kontextu války je velmi důležité hledat způsoby, jak držet pohromadě. Nelze vyřešit všechny potíže, které existují mezi různými denominacemi a společenstvími, ale je velmi důležité zdůraznit to, co nás spojuje. Dalším velmi důležitým aspektem je, že církev a církve vykonávají službu svědomí, jsou hlasem svědomí. To dělají, nebo se o to alespoň snaží, vojenští kaplani u velitelů, protože existuje způsob a cesta, jak se vypořádat s válkou: existuje více lidský způsob a méně lidský způsob, a vojenští kaplani se snaží plnit toto poslání být hlasem svědomí. Zdá se mi, že i na celosvětové úrovni se objevila tato potřeba, aby církev byla hlasem svědomí. Protože vezměme si ty, kteří jsou zodpovědní za válku: církev samozřejmě nemůže nikoho nutit, ale vždy se snaží udržovat minimální kontakt se všemi, snaží se také najít způsoby, jak mluvit, možná ne přímo, ale srozumitelně, apelovat právě na svědomí, na naléhavost zastavení války. Je to samozřejmě obtížná role, ale je to jedna z hlavních služeb církve, být hlasem svědomí, snažit se přijít na to, jakými slovy apelovat na svědomí. A v tom [církev] pokračuje i nadále.
Setkal jste se s mnoha příbuznými - matkami a otci, manželkami, dětmi, sestrami a bratry - válečných zajatců a pohřešovaných osob. Co jim pomáhá nepropadat zoufalství?
Příbuzní samozřejmě potřebují velkou duchovní podporu. Když se s nimi setkávám, říkám jim: „Když se modlíte za své blízké, nebo pokud nejste věřící, když myslíte na své blízké - znám to z příběhů vězňů, kteří byli propuštěni - modlitba nebo i pouhá myšlenka se přenese, dojde. Slyšel jsem příběhy bývalých válečných zajatců, kteří říkali, že ze zoufalství nebo kvůli mučení, kterému byli vystaveni, uvažovali o sebevraždě, ale zachránila je buď myšlenka na Boha, protože víra často zachraňuje, nebo vzpomínka na blízké, na členy rodiny. Víme, že modlitba nebo myšlenka zasáhne, takříkajíc fyzicky, příbuzné a povzbudí je. Je však zjevně potřeba tyto příbuzné doprovázet strukturovanějším způsobem. Řekl bych, že zatím není dostatečně dobře odvedená práce v doprovázení těchto lidí, protože je potřeba odborníků, psychologů a často jen být s nimi. Někdy za mnou přijdou rodinní příslušníci vězňů, třeba si jen popovídat, jen se vypovídat, to je samozřejmě důležité. Jen je těžké obsáhnout všechny, rodinných příslušníků jsou tisíce, protože vězňů jsou tisíce. Existují také iniciativy ze strany církve, které připravují kněze a dobrovolníky Caritas na pomoc těmto lidem. Protože by bylo příliš banální říci těmto lidem: „Všechno bude v pořádku“. Je třeba přípravy, dokonce specifické přípravy, aby se s nimi dalo mluvit. Často není třeba nic říkat a jen mlčky být vedle nich.
Vaše excelence, chtěl byste něco dodat?
Rád bych dodal, že je vždy velkou radostí vidět skupiny lidí, které sem stále přijíždějí z různých zemí: z Itálie, Polska, Francie, Německa. Někdy přinášejí malou pomoc, protože jsou to prostí lidé. To skutečně přináší radost. Osobní blízkost také vytváří určitý kontrast, protože v hromadných sdělovacích prostředcích se o válce často hovoří jen statisticky, tedy v méně lidských aspektech, nebo se objevují jen chladné komentáře. Na druhou stranu návštěvy modlitebních skupin nebo dobrovolníků vždy přinášejí radost, protože dávají člověku uvěřit, že existuje srdce, že existuje lidskost, a to už vzbuzuje naději. Válka je ďábelská také proto, že chce zabít důvěru v lidskost, hrozí, že zničí důvěru ve všechny mezinárodní struktury, ve všechny svazky zemí, protože výsledky jako by nebyly. Svědectví dobrovolníků a těch, kteří sem přicházejí, vytváří kontrast tím, že ukazuje, že existuje srdce, existuje péče, existuje starost, existuje lidskost. A já bych chtěl využít této příležitosti a poděkovat každému z nich za iniciativy, které uskutečňují.
