Arcibiskup Hoser: V Medžugorje nejsou stopy hereze

Henryk Hoser, SAC, 76 let, emeritní arcibiskup Varšavy-Pragy, řeholník ze Společnosti katolického apoštolátu sv. Vincence Pallottiho, misionář v Africe a poté druhý sekretář Kongregace pro evangelizaci národů dnes pobývá na faře sousedící s medžugorským kostelem sv. Jakuba. Od chvíle, kdy jej papež František pověřil na dobu neurčitou výlučně pastoračním posláním, při jehož výkonu podléhá přímo Svatému stolci, tvoří jeho biskupskou rezidenci nevelký byt a pracovna. „Medžugorje je opěrným bodem pro mezinárodní modlitbu, kde se rukou dotýkáme mimořádných duchovních plodů“, říká italskému deníku a pokračuje: „Mám na mysli konverze, kněžská a řeholní povolání, nepřetržité zpovědi. Nedomnívám se, že by zde byly nějaké stopy po herezi...“

Korespondent listu Avvenire s arcibiskupem Hoserem mluvil na apoštolské nunciatuře v Sarajevu, kde byl spolu s františkánským provinciálem, o. Miljenkem Stekem, hostem nuncia Luigiho Pezzuta. Na rozhovoru se tak podíleli všichni tři „znalci“ dění v nevelké lokalitě, kde se šesti mladým (a dnes již dospělým) lidem od roku 1981 údajně zjevuje Panna Maria a která ročně přitahuje více než dva miliony lidí.

V lednu tohoto roku zrušil papež František dosavadní zákaz, kterým se zapovídala organizace poutí do Medžugorje. „Lidé tvrdí, že zde vnímají Mariinu přítomnost“, zdůrazňuje Hoser, „ale povolení poutí nelze vykládat jako ověření pravosti známých událostí, spojených se jménem Medžugorje“, upozorňuje. „Je to Bohem požehnané místo, kde Mariiným prostřednictvím můžeme rozmlouvat s Pánem a setkávat se s ním. Místo, které se vyznačuje ztišením, modlitbou růžence, katechezí, slavením svátostí, zejména pak svátosti eucharistie a smíření.“

Arcibiskup Hoser jako zvláštní vyslanec Svatého stolce již začátkem předloňského roku (únor-březen 2017) po několik měsíců zkoumal „kauzu Medžugorje“ z pastoračního hlediska a své závěry předal Svatému otci písemně. „Nikdy bych si nemyslel, že poté, co jsem se po dosažení věkové hranice zřekl vedení varšavské diecéze, budu takto pokračovat v biskupské službě“, svěřuje se italskému listu. „Mým dnešním posláním v Medžugorje je doprovod poutníků, kteří přicházejí ze všech světadílů, ačkoli převažují Italové a Poláci. Nicméně záznamy hovoří o poutnících z osmdesáti různých zemí. V minulých týdnech se tu například konala mezinárodní duchovní obnova pro více než čtyřicet kněží ze čtyřiceti států, kteří všichni našli ubytování v soukromých domech a zdarma. To je jedno ze znamení, která dojímají“.

Jiným plodem, který Hoser neváhá vyzdvihnout, je sirotčinec Majčino selo. „Vznikl ve válečných devadesátých letech z podnětu otce Slavka Barbariče, aby přijímal osiřelé děti, ale dnes se z něj stala rodina pro různé typy potřebných lidí, která pomáhá ženám v nesnázích a v jejímž rámci působí komunita pro léčbu narkomanů“, popisuje otec Steko, pod jehož provincii toto charitní dílo spadá. „Tato komunita vychází vstříc zraněnému lidstvu a ukazuje, jak se mariánská úcta stává milosrdnou láskou“, upřesňuje Hoser.

Události v Medžugorje sleduje už šest let rovněž apoštolský nuncius Pezzuto: „Mohu potvrdit, že nezávisle na případných nadpřirozených skutečnostech, je zde jádrem všeho Matka Boží. Fakt, že si papež František vybral tak moudrého člověka, jakým je arcibiskup Hoser, svědčí o jeho pozornosti“. Petrovu nástupci rovněž přísluší konečné rozhodnutí o pravdivosti údajných zjevení, která podle domnělých vizionářů dosud pokračují a v minulosti vedla k napětí mezi farností sv. Jakuba a místním biskupem, Ratkem Peričem, pastýřem diecéze Mostar-Duvno. „Nyní se vztahy uklidnily a po jmenování mons. Hosera, vybaveného řadou biskupských pravomocí, se mnohé vysvětlilo. Nutno říci“, dodává nuncius, „že nevyšlo najevo nic důležitého, co by se dalo vytknout františkánům, kteří spravují medžugorskou farnost, a to jak z pastoračního, tak správního hlediska“.

A údajní vizionáři? Někteří nadále docházejí do domovské farnosti, jiní žijí v zahraničí. „Když všechno začalo, byli velmi chudí a nebyli připraveni na takový rozruch. Dnes vedou řádný život“, podotýká otec Steko a biskup Hoser doplňuje: „Založili rodiny, mají děti, z některých jsou prarodiče. Věnovali se přijímání poutníků, aby si vydělali na živobytí. Když jsem s jedním z nich mluvil, rozplakal se jako dítě, protože vnímá, jak ho mnohé hlasy zraňují“. Podle apoštolského vizitátora je třeba podpořit formační programy, aby se zabránilo úchylkám a sugesci.

Jisté tedy zůstává, že Medžugorje není poutní svatyní. „Papež svým prozíravým rozhodnutím oddělil vstřícnost vůči poutníkům od případného uznání domnělých zjevení. Projevil tím starostlivou péči církve o všechny lidi, kteří se s upřímným srdcem svěřují mateřské přímluvě Panny Marie, a to též tím, že se vydají na toto místo v Hercegovině“.

(jag)