Emeritní papež a nereálnost "útěku do čisté doktríny"
Andrea Tornielli, Vatican News
"Představa 'úniku do čistého učení' se mi zdá zcela nereálná." Říká Teolog Joseph Ratzinger, emeritní papež, v nedávných odpovědích na otázky německého měsíčníku "Herder Korrespondenz" a zdá se, že se opět chce distancovat od zaujatých klišé, která na něj byla ušita. V pasáži rozhovoru, nad kterou se v komentářích téměř nikdo nepozastavil, Benedikt XVI. píše: "Především je tedy věřící člověk člověkem, který si klade otázky, člověkem, který musí neustále nacházet skutečnost této víry za tísnivou realitou každodenního života i navzdory ní. V tomto smyslu se mi myšlenka 'úniku do čistého učení' zdá naprosto nereálná. Učení, které by existovalo pouze jako jakási přirozená zásoba, oddělená od každodenního světa víry a jejích požadavků, by určitým způsobem představovalo zřeknutí se víry samotné. Učení se musí rozvíjet ve víře a z víry, ne vedle ní." Slova emeritního papeže ukazují tvář církve, která mluví srdcem a duchem, protože církev, která mluví pouze svou doktrinální oficiálností nebo funkcionalismem svých struktur, nakonec spíše vzdaluje, než přitahuje.
Již v roce 2001 v knižním rozhovoru s Peterem Seewaldem Bůh a svět tehdejší kardinál prefekt Kongregace pro nauku víry řekl: "Povaha víry není taková, že by se od určitého okamžiku dalo říci: já ji mám, jiní ne. Víra zůstává putováním. V průběhu našeho života zůstává cestou, a proto je víra vždy ohrožována a v nebezpečí. A je také zdravé, že se tak vyhýbá riziku, že se stane manipulovatelnou ideologií. Riziko, že nás zatvrdí a znemožní nám sdílet reflexi a utrpení s našimi pochybujícími a tázajícími se bratry a sestrami. Víra může dozrát jen do té míry, že v každé fázi své existence snáší a přijímá úzkost i sílu nevíry a nakonec ji překonává, až se znovu stane životaschopnou v nové době."
Tato slova zopakoval Benedikt XVI., papež Nádvoří národů, také v dialogu s novináři při letu do Prahy 26. září 2009, když připomněl, že nevěřící a věřící se navzájem potřebují. A že "katolík se nemůže spokojit s tím, že má víru, ale musí hledat Boha, a to ještě více, a v dialogu s druhými se znovu a hlouběji učit o Bohu".
Věřící, který všechno neví, ale klade si otázky tváří v tvář realitě každodenního života, víra, která není jednou provždy získaným vlastnictvím, ale cestou a vývojem, vzdáleným jakémukoli úniku do učení, redukovaného na jakousi rezervaci oddělenou od světa. Věřící, který potřebuje otázky a pochybnosti nevěřících, aby svou víru neredukoval na ideologii, na schéma: to jsou témata, která Benedikt XVI. několikrát zkoumal jako teolog, kardinál a poté papež. A tento názor se opakovaně objevuje i ve slovech jeho nástupce Františka. Například v dialogu, který vedl s kněžími, řeholníky a řeholnicemi v milánské katedrále 25. března 2017, kdy vyzval ty, kdo evangelizují, aby se oprostili od výsledků a nenechali se zarmoutit výzvami, kterým církev dnes čelí, a varoval právě před rizikem, že se z víry stane ideologie.
"Je dobře, že existují výzvy - řekl František - protože nás nutí růst. Jsou znamením živé víry, živého společenství, které hledá svého Pána a má otevřené oči i srdce. Měli bychom se spíše obávat víry bez výzev, víry, která se považuje za úplnou, za zcela kompletní: nepotřebuji další věci, vše je hotovo... A považuje se za kompletní, jako by bylo vše řečeno a vykonáno." "Výzvy," dodal při té příležitosti papež Bergoglio, "nám pomáhají zajistit, aby se naše víra nestala ideologickou. Ideologie jsou vždycky nebezpečné. Ideologie klíčí a rostou, když člověk věří, že má víru kompletní a ta se pak stává ideologií. Výzvy nás zachraňují před uzavřeným a vyhraněným myšlením a otevírají nám cestu k širšímu pochopení zjevených skutečností."
