Pavel Pola OCD: Akce a kontemplace

V životě se učíme vyvažovat různé protiklady a hledáme tak jakousi životní rovnováhu. Ať už je to rovnováha mezi prací a odpočinkem, samotou a společností druhých lidí, vyvažování mezi blízkostí a odstupem, dáváním a přijímáním, tichem a slovy, světlem a tmou, ale také mezi každým nádechem a výdechem nebo třeba mezi radostí a smutkem. Našli bychom asi ještě mnoho dalších dvojic, u kterých tušíme, že potřebujeme oba její členy, a to v určité harmonii a rovnováze, že kdyby nám jeden z dvojice chyběl nebo naopak přerostl přes hlavu, nebylo by to dobré. U některých dvojic je to zřejmé na první pohled, jako třeba u zmíněného nádechu a výdechu – nemůže se přece jenom nadechovat, nebo vydechovat, nebo u světla a tmy. Kdybychom žili stále jenom ve světle, nemohli bychom se dobře vyspat a odpočinout si a kdybychom žili ve tmě, tak nám nebude dobře. U jiných dvojic to vidíme méně zřetelně.

Jsou to protiklady, mezi kterými někdy cítíme napětí, zvlášť když nám připadá, že se nám tu rovnováhu nalézat nedaří a náš život se jakoby naklání na jednu nebo na druhou stranu. Někdy toužíme mít více odpočinku, a někdy zase hledáme smysluplnou práci; někdy bychom si přáli být více o samotě a někdy nám zase chybí vztahy; někdy už máme dost všech slov, z kterých nám třeští hlava, a hledáme ticho, a jindy si zase přejeme, aby na nás aspoň někdo promluvil. A jak život plyne, zjišťujeme, že to možná nejsou úplné protiklady, ale spíše dvě strany jedné mince.

Pojďme se tedy podívat na akci a kontemplaci jako na jeden z těchto zdánlivých protikladů. S kterým z nich vy osobně máte větší problém? Nebo v kterém si připadáte více „doma“? Dokážu si představit, že pro někoho bude obtížnější akce a pro jiného kontemplace. A víme vlastně, co přesně to znamená? Kdy jsme v akci a kdy v kontemplaci? Ani jedno z toho totiž není samozřejmé a automatické. Neznamená to, že když nekontempluji, tak jsem v akci, a když nejsem v akci, že automaticky kontempluji. Jako v případě, když není světlo, že je tma, a naopak. U akce a kontemplace to takto neplatí. Obojí je totiž umění, kterému se učíme a které vyžaduje naši pozornost, jisté úsilí a neděje se samo od sebe.

Když mluvíme o akci a kontemplaci, mohli bychom zmínit Benediktovo heslo „Ora et labora“ – Modli se a pracuj. Znamená to tedy jenom věnovat dost času modlitbě a práci, a hotovo? Myslím, že to by bylo zjednodušení. Věnovat čas a pozornost modlitbě je jistě velmi důležité, stejně jako je důležité věnovat čas třeba jídlu a dýchání. A o práci nemluvě. Umění kontemplace neznamená prostě jenom to, že se dostatečně často pomodlím, stejně jako akce neznamená, že podám prostě nějaký výkon.

Ne každý, kdo se modlí je nutně v modu kontemplace. Někdo totiž dělá z modlitby výkon, něco co se měří, hodnotí, posuzuje, co je povinnost. Někoho modlitba otravuje nebo je dokonce zklamaný, že nefunguje tak, jak by si představoval. Je nervózní z toho, že se při modlitbě nic neděje. O něco prosí a ono se to nestalo... A ne každý kdo pracuje, je v modu akce. Napadá mě příběh o třech stavitelích, možná ho znáte: Pozorovatel stojí u velkého staveniště a v tom přichází první dělník a tlačí před sebou velká kolečka s kamením. „Co děláš?“ zeptá se ho pozorovatel. „Ale, vozím kamení.“ Pak přichází druhý a také veze kolečka s kamením. „Co děláš ty?“ „Pracuji, abych uživil rodinu.“ A v tom se blíží třetí dělník s úplně stejnými kolečky plnými kamení. „A co děláš ty?“ zeptá se pozorovatel do třetice. „Stavím katedrálu.“ Myslím, že jenom ten poslední byl ve skutečné akci, přestože všichni pracovali a možná dokonce poctivě.

Zpět tedy k akci a kontemplaci. Čím tedy ve skutečnosti jsou? Jsou to podle mě dva způsoby, jak se díváme na svět, nebo jak se stavíme ke světu. Je to jako levá a pravá noha, která dělá krok na cestě životem. Potřebujeme obě, jinak budeme kulhat, případně za sebou jednu nohu vláčet a to skutečně není příjemné putování. Obojí – akce i kontemplace – j e duchovní úkol v tom smyslu, že nás to připodobňuje Bohu. Nejbližšími synonymy pro akci a kontemplaci by mohla být slovesa dělat a být.

Kontemplace, jako bytí, by tedy mohla znamenat přijímání. Prostě jsem a nechávám věci být takové, jaké jsou. Přírodu, prostředí okolo mě, druhé ale i sebe sama. Sem míří cvičení se v kontemplativní modlitbě, v meditaci. V kontemplaci se učíme se vidět, že to, co je, je dobré. Učíme se přijímat dar bytí. A objevujeme, že i náš život je dobrý bez ohledu na to, co děláme. Prostě už proto, že jsme.

Akce, jako dělání, zase znamená dávat. A to v tom smyslu, že odpovíme na pozvání tento svět spoluutvářet. Je to pozvání Stvořitele, abychom dali k dispozici svoji kreativitu, své síly a schopnosti a podíleli se na jeho díle stvoření.

Mezi akcí a kontemplací není rozpor. Obojím se stáváme podobnými Stvořiteli. Kniha Genesis nám ho popisuje těmito slovy: A Bůh viděl, že všechno co učinil, je dobré. Viděl – tedy kontemplace, učinil – akce. Já si tedy myslím, že jednoho dne naše akce i kontemplace splynou v jedno. Asi jako když jsme někdy natolik v tom, že nevíme, jestli vlastně dáváme nebo přijímáme. Krásně to vyjádřil papež František ve svém nedávném projevu k bosým karmelitánům, kterým připomněl jejich úkol pečovat o živou vodu kontemplace, která jediná může uhasit žízeň lidského srdce po Bohu. Papež mluvil o tom, že je třeba udělat z celého života modlitbu. A to je, myslím, docela krásný životní program.

Pavel Pola je český katolický kněz, člen Řádu bosých karmelitánů, rektor kostela Pražského Jezulátka.