Tomáš Sixta: Aby nezmizela radost...

Můj oblíbený básník Ivan Martin Jirous, jehož vězeňskou sbírku Magorovy labutí písně jsem měl již před lety v kněžském semináři na svém místě v kapli mezi kancionálem a breviářem, prý opakovaně říkával: “Hlavně aby nezmizela radost!”

Jde o imperativ zcela biblický. Už ve Starém zákoně nacházíme věty jako: “Radujte se, spravedliví, z Hospodina” (Ž 97,1) nebo “Jásej a plesej, ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu - Svatý Izraele.” (Iz 12,6). Nový zákon v této výzvě k radosti pokračuje, dokonce je zde tento apel přítomný snad ještě intenzivněji. “Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!”, (Flp 4,4) píše se v listu Filipským a v listu do Říma píše apoštol Pavel: “Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.” (Řím 12,15). Právě poslední citát mi už léta přijde jako nejlepší explikace Ježíšova přikázání lásky k bližním. “Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.” - zůstaňme chvíli s tímto veršem.

Než budu mluvit o radosti, která je hlavním tématem mého dnešního komentáře, rád bych se krátce zastavil i u pláče a utrpení. Těžké věci a utrpení přichází v životě každého člověka. Následovník Ježíšovy cesty je povolán plakat s plačícími. Nikoli jim dávat zbožné rady nebo jim paternalisticky říct co dělají špatně a že si vlastně za utrpení můžou sami.

Zároveň se domnívám, že tak jako nám někdy nejde radost, jak o tom ještě budu mluvit, někdy nám nejde ani správně trpět. Někdy si neumíme přiznat své utrpení, neumíme se postavit čelem a říct si: “ano jsem nešťastný” nebo: “ano toto mě zraňuje, zde pláču”. Přiznat si své utrpení je, domnívám se, zdravější než ho vytěsňovat. Jen když si ho přiznám, můžu s ním něco dělat, nebo ho alespoň můžu přijmout a přijmout někoho, kdo se mnou může plakat. Často bohužel naše utrpení nabírá charakter permanentnního přináštvání se na to, že věci nejsou tak jak by podle nás měly být správně nebo dlouhodobého ubíjejícího smutku. Nic z toho nechci zlehčovat a každý má právo plakat jak potřebuje a ne vždy máme energii se svým utrpením něco dělat. Jen chci naznačit, že i trpět se s trochou nadsázky musí umět správně, že stojí za to zamyslet se nad tím, jak trpíme.

Jsem trochu opatrný s tím rychle a snadno přikládat utrpení nějaký smysl. Ostatně s některým utrpením je smysluplné spíš něco dělat, než ho hned nábožensky interpretovat a přikládat mu nějaký vyšší smysl. Někdy to však opravdu není tak jednoduché. Je třeba říci, že určitě míra temnoty a pouště patří neodmyslitelně k cestě křesťana. Jeden z rozměrů takovéto pouště popisuje Hans Urs von Balthasar ve své knize o kněžské spiritualitě. To co švýcarský teolog a kardinál adresuje kněžím podle mého názoru platí pro každého: “Zkušenost s Bohem, kterou získal, ho naučila, co je temnota, v níž už lze jen tápat podél zdi; někdy mizí v této temnotě i zeď, a člověk pak tápe v prázdnotě. Takové zkušenosti se knězi dostává proto, aby dokázal vytrvat u bratra a v pokoře jej posiloval.” (Hans Urs von Balthasar: Kněžská spiritualita, str. 50)

Přejděme od pláče k radosti. To by ostatně měl být pohyb pro křesťanství příznačný. O radosti také často mluví papež František. Už v prvním odstavci své programové exhortace Evangelii gaudium jasně říká: “S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost.” Ostatně celý tento dokument je jedním velký rozjímáním nad radostí, jak vyplývá i z jeho názvu “Radost evangelia”.  

Jestliže jsem se pokusil nastínit jak kultivovat své utrpení, chci se nyní podívat na to, jaká radost je opravdu křesťanská. Křesťanská radost, tak jak jsem se s ní setkal já, má dvě karikatury, jakoby dva břehy, ze kterých se může vylít a místo životodárné řeky se stát ničivou potopou. Jedním extrémem je předuchovnělá křečovitá radost, která se rodí z toho, že jako křesťan musím být přece radostný. Křečovité úsměvy a popírání toho, že ne vždy je mi do skoku však nemají s evangeliem nic společného. Takováto radost nezřídka není schopná nést utrpení s druhými ani nést utrpení svoje. Její příčinou pak často není radost ze života s Kristem a s lidmi, ale touha být za každou cenu správný usmívající se křesťan. Než takovouto neautentickou radost “na sílu” tak snad radši žádnou radost. Druhým extrémem je požitkářská radost, která vychutnává dobré jídlo a dobrý alkohol a různé jiné požitky, které sami o sobě nejsou špatné, ale dělá to proto, aby zakryla vnitřní smutek a prázdnotu.

Křesťanská radost je prostá a obyčejná. Vychází z kontemplace, z modlitby ve které se člověk sjednocuje s Bohem, a z křesťanského pohledu na svět, který nachází Krista ve všech věcech. Je to radost, kterou nelze jak se dnes říká “nafejkovat”, nelze ji jen předstírat, není to křeč. Tato radost samozřejmě také u různých lidí nabývá různých podob. Přesto pokud si ji mám představit, představuji si ji jako radost svatého Františka ze Zeffirelliho filmu Bratr slunce, sestra luna, který za zpěvu písně bratra Slunce radostně sbíhá do polí v okolí Assisi… Ale křesťanská radost může mít mnohé tváře. Hlavně aby nezmizela!

Nedávno jsem si vzpomněl na jeden příběh Ernesta Thompsona Setona, který jsem slýchával jako dítě na skautských táborech. Pokusím se ho zde alespoň neuměle převyprávět.

Za indiánskou vesnicí stojí vysoká hora a každý chlapec ve vesnici sní o tom, že ji zdolá. Jeden den náčelník vybídne mladé hochy, aby vyrazili na cestu a pokusili se na tuto horu vylézt. Každý má dojít tam, kam dokáže. A až se unaví, má na tom místě ulomit větvičku a vrátit se do vesnice. Postupně se chlapci vrací. Ráno se vrátí první s listem kaktusu, který roste na poušti pod horou, další se vrací s trnitou větvičkou, protože se dostal až na úpatí a postupně přicházejí další a další. Náčelník vždy každého pochválí. Udělal to, na co stačí. V pozdní odpoledne přijde hoch, který drží v ruce větvičku borovice, neboť se dostal až do tří čtvrtin hory. Celý příběh vrcholí takto: “Slunce už stálo nízko, když se vrátil poslední. Byl to vytáhlý krásný chlapec vznešené povahy. Přicházel k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale oči mu zářily: „Můj otče,“ řekl, „dostal jsem se tam, kde nebyly žádné stromy – neviděl jsem žádné větvičky, ale spatřil jsem Zářící Moře.“

Také starcova tvář se rozzářila, když slavnostním hlasem říkal: „Poznal jsem to! Když jsem ti pohlédl do tváře, poznal jsem to. Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“”

Možná že také nosíme v rukou své větvičky. Učíme se lépe mluvit o Bohu, lépe žít svůj křesťanský život, čteme duchovní nebo teologickou literaturu, posloucháme vatikánský rozhlas. Ale otázka, kterou kladu i sám sobě zní: zaří nám oči? Září nám tvář jako Mojžíšovi, když se setkal s Hospodinem? Protože možná pak už nebudeme potřebovat větvičky našich slov, možná to prostě všechno bude nějak poznat.

Nedávno jsem se přistihl, že jsem schopen pojmenovat nešvary všech lidí a institucí okolo mě, zejména pak církve, ale že se kamsi vytratila radost. Pro takové momenty mám připravenou jednu modlitbu, o kterou bych se s vám chtěl podělit. Jde o báseň, jež napsal již zmíněný Ivan Jirous a která se nachází ve sbírce Magorovy labutí písně. Jirous během svého pobytu v komunistickém žaláři píše:

Jestli nebe nezesvětlá

zůstaneme beze světla –

dobře znám váš rým

Touláte se po Paříži

já si stejný vzorek mříží

znovu prohlížím

Zas se bude zelí krouhat

zase na podzim

protože se nechci rouhat

raději se pomodlím

Tvojí vůlí Bože je-li

abych nezkys jak to zelí

rád Ti vyhovím

Dávejme pozor, aby radost nezmizela. Zkusme umět správně trpět. A hlavně se učme plakat s plačícími a radovat se s radujícími.

 

Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty UK a členem redakční rady Salve: revue pro teologii a duchovní život.