Adventní kázání kardinála Cantalamessy

Ve svém prvním adventním kázání pro římskou kurii, které si papež František nevyslechl kvůli apoštolské cestě na Kypr a do Řecka (3.12.), se papežský kazatel zaměřil na téma: „Bůh poslal svého Syna, abychom přijali synovství“. Podle kard. Cantalamessy „Bůh není jen otcem v přeneseném a morálním smyslu, neboť stvořil svůj lid a stará se o něj“, ale je „především pravým a přirozeným otcem pravého a přirozeného syna, kterého zplodil ... před počátkem času“ a díky němuž se „mužové a ženy budou moci také stát Božími dětmi ve skutečném, a nikoli jen přeneseném smyslu“. Jak kardinál Cantalamessa dodal: „My, křesťané, často považujeme za samozřejmost, že jsme Božími dětmi. Avšak je dobré připomínat si s vděčností okamžik, kdy jsme se stali dětmi, tedy okamžik našeho křtu, abychom s větším vědomím prožívali tento velký dar, který jsme obdrželi“.

Je třeba obnovit úžas ve víře, „potřebujeme údiv víry, ono rozšíření očí a ono udivené »ach« před Božím darem, vychutnání pravdy věcí, kterým věříme", a ochutnání pravdy, včetně hořké chuti pravdy kříže. Stručně řečeno, „pravda, které se věří“, se musí stát „žitou skutečností“. Kardinál Cantalamessa vysvětlil, že takto se rodí bratrství, které „má svůj konečný důvod v tom, že Bůh je otcem všech, že všichni jsme Boží synové a dcery, a proto jsme bratři a sestry mezi sebou. Není silnějšího pouta než toto a pro nás křesťany není naléhavějšího důvodu, proč podporovat všeobecné bratrství“.

Druhé adventní kázání v pátek 10. prosince se již konalo za přítomnosti papeže Františka, tentokrát na téma „Bůh poslal Ducha svého Syna do našich srdcí“. Podle kardinála Cantalamessy nestačí „odříkat na začátku pastoračních setkání Otčenáš, Zdrávas a Gloria“, ale „musíme zůstat chvíli vystaveni Duchu svatému, dát mu čas, aby se projevil, a naladit se na něj“, jinak „různá usnesení a dokumenty zůstanou jenom slovy družícími se k již vyřčeným slovům".

Papežský kazatel poté navrhl, zda by nebylo možné alespoň na plenárních shromážděních místní nebo všeobecné církve určit duchovního animátora, který by organizoval čas modlitby a naslouchání Slovu, a to na okraj těchto zasedání, neboť, jak poznamenal, „prorocký duch se projevuje nejlépe v kontextu společné modlitby“.

Každé synodální rozhodnutí by mělo být církvi oznámeno „alespoň v ideálním případě slovy jejího prvního koncilu: zdálo se to dobré Duchu svatému i nám“, protože jedině Duch „otevírá nové cesty, aniž by kdy odporoval těm starým. Nedělá věci nové, ale činí je novými, obnovuje a oživuje ty, které ustanovil Ježíš“.

Na závěr italský kapucín zdůraznil význam hymnu Veni Creator Spiritus. Každý nový rok, každé století, každé konkláve, každý ekumenický koncil, každá synoda, každé kněžské nebo biskupské svěcení, každé důležité setkání v životě církve začínalo zpěvem tohoto hymnu, který v sobě soustřeďuje „veškerou víru, zbožnost a vroucí touhu po Duchu všech generací, které jej zpívaly před námi“.

(jag)