Petr Vacík: Mechanismy války
Petr Vacík - Vatican News
Jsem na hranicích s Ukrajinou ve slovenském městě Košice. Doprovázím kardinála Czerneho, papežova posla na válkou zmítanou Ukrajinu. Právě jsme se vrátili z ukrajinského území na Slovensko a můžeme reflektovat co jsme viděli, co nám bylo řečeno, i to, jak tomu všemu rozumíme.
Rozumět válce
Lze však válce vůbec porozumět? Lze porozumět tomuto šílenství?
Po celou dobu války na Ukrajině jsme podrobně informováni o přesunech vojsk, jednotlivých útocích i politických jednáních. Náš čas na Ukrajině byl vzácnou příležitostí nahlédnout spíše do mechanizmu, kterým virus války nahlodává lidskou duši. Avšak jako vše živé, lidská duše se brání a nabývá větší síly.
Zcela evidentní, že všechna setkání kardinála Czerneho s lidmi na Ukrajině i s těmi, kdo se jich ujímají na slovenské straně hranice, objímají a posilují právě tuto lidskost nakaženou virem války.
Z vnitrozemí na hranici a potom svoboda?
“Přijel jsem z Kyjeva”, “Přijela jsem z Charkova”, “Já jsem z Doněcka”… každý z příběhů, které lidé kardinálovi vyprávěl, má svůj začátek. My ho nevidíme. Vidíme člověka na cestě, na útěku. Všude kam přijdeme, všude kde kardinál opakuje svá slova podpory, modlitby a povzbuzení, mu naslouchají lidé se zvláštním výrazem ve tváři. Je to směs strachu, prožité hrůzy nejistoty a naděje. Někteří nám vyprávějí své příběhy s velkým pohnutím a neklidem. Žena s dětmi, která snad zítra překročí hranici na Slovensko, hýří velkými gesty, objímá kardinála, děkuje za doprovod a pomoc. Neustále mluví, jakoby proud jejího vyprávění mohl odplavit bolest, kterou v sobě nese. Když kolem prochází chlapec s kapucí na hlavě a s kruhy pod očima, vyzve ho, aby se k nám přidal. Ten však jen se slzami v očích projde ke své matraci. Nemá sílu. Jsou jeho rodiče ještě naživu? Čeká ho opravdu svoboda?
Modlitba za mír
V katedrále v Užhorodu vítají kardinála jako jednoho z nich. Jako jednoho z těch, kdo prosí Boha i lidi za ukončení války. Matky s dětmi, stařeny, policisté, i biskupové opakovaně poklekají při božské liturgii s prosbou za mír.
Seminarista, který tlumočí v kostele kardinálovu krátkou homilii, ale jakoby vyzařuje radost. Zatímco po bohoslužbě místní biskupové odvádí kardinála do zdejší bývalé jezuitské koleje k dalšímu setkání, požádal jsem jednoho ze seminaristů, potomka španělských misionářů na Ukrajině, aby mi řekl pár slov, které objasní, pokud to lze, tuto jeho vnitřní radost. Miguel děkuje za veškerou podporu, kterou Ukrajinci dostávají, prosí potom o modlitbu za obrácení srdce: “Za obrácení srdcí těch, kteří nyní usilují o válku a o moc. Aby se jejich srdce obrátilo a usilovali o mír.” A potom se dozvím o původu radosti, která prosvítá z jeho tváře a chování: “Skrze tuto smrt Bůh přinese vzkříšení.” První projevy takového vzkříšení už jsou prý vidět: “Zdejší křesťané různých vyznání zažívají i nyní období neuvěřitelné jednoty.” Zároveň si “lidé na Ukrajině nyní vzájemně tolik pomáhají. To jsem před válkou neviděl. Toto je, jak skrze smrt přichází vzkříšení. Proto máme naději a prosíme vás o modlitbu, aby toto vzkříšení přišlo co nejdříve.”
Miguel se možná tímto dotkl své nejhlubší vrstvy. Směřují k tomu i někteří z ostatních, když mi říkají: “my nevíme, proč to všechno je. My nevíme co to znamená. My nevíme, proč to Bůh dopustil.”
Srdce se brání válce
Apoštolský adminstrátor Užhorodu, poměrně mladý biskup, mi dává další odpověď na to, proč se tolik lidí a zvláště seminaristů, kterými je obklopen, zdá vyzařovat sílu a radost. Říká: “Takto reaguje lidské srdce na válku. Několik prvních dní jako bychom to nebrali vážně. Bylo to naprosté popírání, protože jsme si nic takového nedovedli představit. Po několika dnech války jsme si plně uvědomili, co se děje, a dolehlo to na nás. Potom jsme zjistili, že pod tou tíží se nedá přežít, natož pak žít. Museli jsme se rozhodnout pro sílu k životu. I s tím, že nyní to bude život v době války.”
Sportovní hala: bývalá a snad i budoucí?
Další zastávkou kardinála Czerného bylo sportovní středisko s několika sportovními halami proměněnými na obrovské noclehárny. Město ubytovává uprchlíky, kteří míří ke slovenské hranici. Zůstávají zde několik dní, aby nabrali síly. Otcové sem například přivezou rodinu, aby druhý den manželku a děti vysadili na hranicích, a sami se musejí vrátit. Toto je asi nejbolestnější místo, které jsme viděli. Převládá zde zoufalství. Všechno už opustili nebo ztratili, a svoboda a mír jsou zatím v nedohlednu. Jako všude jinde, kam jsme přijeli, taky zde však občas někdo pronese větu: “Ale prý to vypadá, že zítra by mohla válka skončit.” I skrze bezmoc a zoufalství i takto prosvítá naděje. Po sportovní hale plné matrací občas pobíhají děti. Na sportovním náčiní se suší prádlo. Spí tu stovky a někdy i tisíce lidí. Doufejme, že tato hala bude brzy zase sloužit sportu.
Na hranicích: “Už jste v bezpečí. Pomůžeme vám.”
Na samotných hranicích je to smutná, nehýbající se fronta rodin, většinou jen matek s dětmi. Občas babička na vozíku. Velmi pomalu, rodinu za rodinou, je pouští ukrajinští pohraničníci na Slovensko. Na slovenské části hranice je čeká běžící nápis: “Už jste na Slovensku, posuňte si hodinky o hodinu zpátky. Už jste v bezpečí, pomůžeme vám.” Kardinál Czerny zde mluví s rodinami i s dobrovolníky, se zástupci státní správy, místním biskupem i s policií.”
Ve velkém kotli, pod kterým hoří oheň, se zde vaří brambory pro lidi na cestě. Tráví ve frontě i desítky hodin. V jejich tvářích je nejistota a strach. Stačí ale dostat s k nim vice nablízko, prohodit pár slov a nebo jim dát najevo, že to dobře dopadne. Většinou se potom tvář rozjasní a objeví se světlo naděje, že válka brzy skončí a budou se moci vrátit. Tuto naději sytí kardinálovy rozmluvy s přítomnými, jeho požehnání a ujištění o papežovi modlitbě a o diplomatických snahách Svatého stolce.
