Samuel Prívara SJ: Není život bez smrti

Tyto dny slavíme největší křesťanské svátky, svátky Velikonoc. V liturgických čteních slyšíme příběhy o prvních, často ještě plachých náznacích toho, že se stalo něco neobvyklého. Pojďme se ale podívat na velikonoční události pěkně po pořádku. Poslední dny jsme v jednotlivých čteních slyšeli příběhy jak ze Starého, tak Nového zákona, které jako by prezentovaly dvě – na první pohled – protichůdné sady postojů, motivací a hodnot. Zaznamenáváme příběhy o Božím služebníkovi z Izajáše, který je znaven, ponížen, bit, který trpí. Spousta lidí tehdy i dnes soudí, že tento služebník, který skončil v opovržení všech, který se jeví jako poražen, neuznán lidmi, že musel být ve veliké nepřízni Boží. Na opačném pólu zmiňovaného paradoxu stojí zmínka o tom, že tento služebník byl poslušný, umírá, ale zároveň neustále věří a doufá v Hospodina, i když jeho přítomnost momentálně nevidí a necítí. Vrcholem je pak radikální a nikým nečekaný zvrat, o kterém mluví např. žalm 110 nebo List Filipanům: ten, co byl proklet a umřel na kříži, byl najednou vzkříšen k plnosti života, byl vyvýšen, bylo mu dáno jméno nad všechna jména a usedl po pravici Boží.

Já si dovolím tvrdit, že většině z nás tento příběh moc, lidově řečeno, nevoní. Komu by se už chtělo být slabým, nemít úspěch, být opovrhován, vysmíván, a nakonec podlehnout smrti. Kdo z nás netouží po úspěchu, kdo nechce být silným, krásným, zaznamenávat progres, vítězství, kdo si nepřeje být oblíbeným u lidí a také kdo by nechtěl mít účast na ultimátním snu lidstva, být nesmrtelným?

Při lepším pohledu na zmíněné dvě sady hodnot a postojů, zjistíme, že se nejedná o něco statického, ale že rozhodující je dynamika: při pozornějším pohledu vidíme, že definitivní cíl je život, radost s Bohem, plnost smysluplného života – ne tedy utrpení, bolest, vzdávání se. Nicméně, a v tom spočívá ta dynamika, definitivního cíle nelze dosáhnout bez vzdání se svého já, svého ega. Není to vzdávání se pro vzdávání, utrpení pro utrpení, ale pro větší cíl, pro opravdový smysl a život. Ježíš ve svých podobenstvích ve všech evangeliích často poukazuje na nevyhnutelnost této dynamiky: žádné zrno nemůže přinést úrodu, pokud neumře sobě, žádný učedník nemůže být velikým, pokud se nevzdá svých představ o velikosti.

Je velmi zajímavé, že tzv. krize středního věku, tedy krize, která přichází něco mezi 35-50 rokem života, vykazuje velmi podobné charakteristiky. Najednou nevíme, kde jsme se v životě vlastně octili, cítíme se skleslí, ubití a poražení, odmítáme stárnout, zažíváme krizi ve vztazích, ve vlastním povolání. Cítíme se, jako by z nás vyprchal život, nevíme, jak dál. Je to čas existenciálních otázek: jaký smysl má moje práce, můj život? Jakým hodnotám věřím? Co jsem vlastně v životě dosáhl a kde se nacházím? Proč vlastně dřu jak kůň? Za čím se to ženu?

Tato krize, jako i další zásadní krize našich životů, nás staví před zásadní životní zlom. Aby se mmohlo zrodit něco nového, musí nejdřív něco staré zemřít. Než se tento nový život zrodí, musíme projít obdobím smutku a bolesti. Je potřeba odložit všechny masky – úspěchu, dokonalosti, výkonu, síly, neporazitelnosti – které nás zatím doprovázely. Je potřeba naučit se přijmout vlastní slabost, omezení, nedokonalost, zranitelnost, musíme se naučit žádat také druhé o pomoc.  Tato krize nás tedy staví před zásadní otázku života a někteří dělají všechno možné, aby nemuseli poslouchat své srdce, aby se uchránili před neúspěchem a selháním. Hlavně vyplnit všechen čas, v žádném případě nesmí nastat chvilka ticha, chvilka pokoje, protože by se opět vynořily ty zásadní otázky. Nicméně bez konfrontace s vlastním já, bez skoncování s popíráním nevyhnutelného, není možné zrání, není možný růst. Člověk tohoto období nejenom prochází krizí, ale také duchovní nocí, obdobím duchovní vyprahlosti.

Podobnou dynamiku vidíme také v příběhu o učednících putujících do Emauz, vesničky ne příliš vzdálené od Jeruzaléma. My, kteří už víme, jak to celé dopadlo, přicházíme o drama, které se tam odehrává. Ti dva, co kráčejí, byli před tím, než potkali Ježíše obyčejní lidé jako my – se svými zájmy, rodinou, prací. Pak najednou potkali někoho, kdo jim slibuje zásadní změnu života. Oni ho následují a první měsíce se nechají unášet euforickými pocity, že dosáhli té nejúžasnější a největší změny svého života, že jejich život má konečně smysl. Postupně se k nim přidávají zástupy, jejich mistr má na lidi naprosto kouzelný efekt, mnozí jsou naprosto ve vytržení, když povídá, nemálo skutečně radikálním způsobem změní své chování a postupně se zdá, že opravdu nastává čas, kdy pro celý národ přichází ten rozhodující okamžik osvobození. Jistě, postupem času se vyskytnou nějaké spory s některými představiteli oficiálního náboženství, nicméně fascinace Ježíšem jenom roste, když je schopný v debatách porážet i nejučenější hlavy své doby. Lidé nechávají své práce, svého majetku, mění svůj život, aby následovali tohoto potulného kazatele. A najednou je konec: Ježíš je chycen, odsouzen a zabit způsobem vyhrazeným pro otroky. Jak říká Deuteronomium, proklet člověk, co visí na dřevě. A přesně toto se odráží v té frustraci, v tom naprostém zklamání a rezignaci těch dvou, co jsou na cestě do Jeruzaléma. Jak jsme jenom mohli takovýmto způsobem skočit na lep tomu Ježíši? Tito lidé ztratili víru, viděli, jak Kristus zemřel na kříži a pro ně tím všechno skončilo.

Poutníci do Emauz prohlédli teprve tehdy, když se na svůj život, na svou situaci začali dívat novýma očima. Není možné zmrtvýchvstání bez smrti. Ježíšův příběh nám ukazuje, že cesta dál je možná. Jeho odkaz pro nás není ten, že život končí smrtí, ale že smrt může vést k životu, že pro opravdový život je nutné přijmout smrt: a teď se nebavíme o fyzické smrti, ale o smrti našeho starého já, o smrti všech masek, převleků, rolí, které hrajeme. To, co ukazuje Ježíš je, že krize je opravdu velká šance začít nový život, opravdovější, plnější a smysluplnější život, pokud přijmeme základní dynamiku života. Krize je tedy opravdu šance: šance zbavit se starých představ o Bohu, dětské víry, moralizující modlitby. Místo toho, abychom tedy utíkali před dotěrnými otázkami našeho nitra, místo toho, abychom zabíjeli nepokoj našeho srdce neustálým útěkem do více práce, nových projektů, nových vztahů, zkusme se někdy zastavit, postát, vydržet bolestivý okamžik konfrontace s mým já a zkusme odpovědět na tu základní otázku našeho srdce „po čem opravdu toužím? Co bych opravdu chtěl v mém životě“ bez všech těch masek, rolí, do které nás staví kultura, okolí a my sami. „Kdo jsem já, když nechám stranou svou rodinu, svou kariéru, postavení?“ Dospělé víry a vůbec zralého já může dosáhnout jenom ten, kdo překoná tyto náročné překážky, projde temnou nocí a přestane na první místo klást své emoce. Tato cesta není ani jednoduchá, ani rychlá, tato cesta bolí a vyžaduje konfrontaci s vlastní minulostí. Naše falešné já je jenom iluze, silná iluze. Vydáme-li se do hlubin srdce, Bůh nás požádá nejdřív o to, abychom se této iluze zbavili. Čím více lpíme na úspěchu, tím větší hradby si falešné já kolem sebe vybudovalo. Nezapomínejme ale, že Velký pátek od nedělního rána dělí jenom jeden den a že po noci přichází den. Mějme odvahu na změnu, protože už se rozednívá.