Noví kardinálové: Gianfranco Ghirlanda SJ
Pavel Banďouch – Vatican News
Gianfranco Ghirlanda S.I. se narodil 5. července 1942 v Římě. V roce 1966 získal doktorát z práva na římské univerzitě "La Sapienza". V témže roce vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a dokončil studia teologie na Papežské gregoriánské univerzitě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1973.
Později získal na téže univerzitě titul a doktorát z kanonického práva. Od roku 1975 vyučoval kanonické právo na Institutu religionistiky, Teologické fakultě a Fakultě kanonického práva Papežské univerzity Gregoriana, kde se stal řádným profesorem.
V letech 1995-2004 byl děkanem Fakulty kanonického práva Papežské gregoriánské univerzity a v letech 2004-2010 byl jejím rektorem.
Ghirlanda působil u Svatého stolce jako konzultant různých kongregací a rad: Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života; Kongregace pro klérus; Papežské rady pro výklad legislativních textů; Papežské rady pro laiky; Kongregace pro evangelizaci národů; Kongregace pro biskupy a Kongregace pro nauku víry. Byl členem Dikasteria pro laiky, rodinu a život; prelát a právník Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury; soudce Odvolacího soudu Městského státu Vatikán. Spolupracoval také na přípravě několika apoštolských konstitucí.
Publikoval několik knih a více než 110 článků specializovaných především na kanonické právo. Získal čestný doktorát na Fakultě kanonického práva Papežské univerzity v Salamance.
Když v interview pro Vatican News uvažoval o svém povolání učitele, vyjádřil se následovně:
“Vyučování jsem vždy vnímal jako pastorační, kněžskou činnost. Snažil jsem se se studenty komunikovat. Na druhou stranu mi mnohokrát řekli: "Naučili jsme se milovat Krista a církev prostřednictvím kanonického práva." Pak jsem ovšem ve svém životě měl vždycky přímou pastorační notu, chcete-li: po mnoho let jsem vždycky chodil do farnosti zpovídat, sloužit mši svatou, vždycky jsem měl několik skupin laiků, kterým jsem také dával měsíční rekolekce, od roku 77 jsem každý rok dával měsíc exercicií. Pak je tu duchovní doprovázení.... Nerozlišuji to však kvalitativně, protože výuka naplnila můj život právě tímto přístupem, vědomím, že nejde jen o předávání pojmů, ale o osvojování postojů a života: to je to, co formuje.”
O tom, jak jako jezuita přijal zprávu o jmenování kardinálem, uvedl:
“Dáváme slib, že nebudeme vstupovat do církevních úřadů. Řekl bych, že je to velká hodnota, protože koneckonců pomáhá vymýtit kariérismus v našich duších. Zde však máme co do činění s něčím jiným než s církevním úřadem, jako je například biskupský úřad, kardinálská hodnost není úřadem: jde o vstup do přímější a užší spolupráce s římským papežem. V tomto případě rozhoduje papež. Bylo to něco co šlo zcela mimo mě. Je to úkon, který jezuita plně přijímá v poslušnosti. Nechápeme to jako obohacení, ale jako žádost papeže o ještě větší službu, než jaká byla poskytována doposud.”
