Vatikánská cyklistika poprvé na mistrovství světa
Rien Schuurhuis – L’Osservatore Romano
Od chvíle, kdy jsem v roce 2020 přijel do Říma, mě okamžitě zaujaly hodnoty a komunitní duch Athletica Vaticana. Zaměření papeže Františka na sport jako prostředek setkávání hluboce souzní s mou životní zkušeností. Jazyk sportu je skutečně univerzální. V duchu encykliky papeže Františka Fratelli tutti. Reprezentovat Athletica Vaticana 25. září v Austrálii při premiéře na mistrovství světa v silniční cyklistice Mezinárodní cyklistické unie (která 24. září 2021 uznala vatikánský multisportovní svaz za oficiálního člena) je pro mě neuvěřitelná čest. Do tohoto bodu jsme se dostali díky skvělé týmové práci a já se těším, že týmového ducha přeneseme i do závodu.
Sport má sílu přimět každého z nás, abychom ze sebe vydali to nejlepší, a spojit v sobě velkorysost, obětavost a pokoru. My v Athletica Vaticana jsme připraveni tyto hodnoty přenést na mistrovství světa a povzbudit všechny sportovce, aby byli "velvyslanci" sportu jako prostředku inkluze, bratrství a míru: to jsou slova, která papež adresoval Athletica Vaticana na začátku července při příležitosti Středomořských her v Alžírsku.
Uvidíme, jak bude světový závod probíhat. Vždycky jsem měl slabost pro outsidery: rád bych viděl vítězství jezdce z některé z rozvíjejících se cyklistických zemí. Například Eritrejec Biniam Girmay ukázal, že na tento úkol má. Trať ve Wollongongu mi vyhovuje: mám rád stoupání, ale mám fyzičku na to, abych jezdil po rovině. Rád se odpoutávám a spolupracuji s jezdci z jiných týmů, abychom dojeli do cíle. Jízda na kole je opravdu úžasný zážitek.
Na mistrovství světa jsem trénoval tak tvrdě, jak jen to šlo. S rodinou bydlím v historickém centru Říma a pokaždé začínám trénink rozcvičkou na jedné z nejrušnějších silnic: na Lungotevere. Musím přiznat, že je to jedna z nejzábavnějších částí mého tréninku, a to i kvůli reflexům, které musím uprostřed provozu vyvinout. Když opustím Řím, jezdím na kole kolem jezera Bracciano a jezera Albano. Pravidelně také jezdím se svými dvěma syny na kole po dlážděných ulicích centra. Mezi chodci, automobily a motocykly. Je to skvělý způsob, jak je naučit prostorovému vnímání a ovládání kola.
Koneckonců, co si pamatuji – narodil jsem se 12. srpna 1982 v nizozemském Groningenu –, byla cyklistika vždy součástí mého života. V mé zemi je jízda na kole součástí každodenního života. Jezdili jsme na kole do práce, do školy, do obchodu i do kostela. První peníze jsem utratil za jízdní kolo. Nevím přesně, kdy se zrodila láska k cyklistice jako sportu, ale myslím, že v mém srdci byla vždy přítomná. Kdysi jsem fandil Španělu Miguelu Indurainovi. Obdivoval jsem jeho skromnost a pokoru v cyklistice i mimo ni. Byl inspirací pro mnoho mladých cyklistů. Naproti tomu pak stojí živá osobnost mého "hrdiny z dětství" Maria Cipolliniho.
Cyklistika byla v průběhu let základem mnoha mých přátelství s lidmi z různých prostředí, výchovy a kultur. Sport přesahuje věk, jazyk i přesvědčení – nejstarší z mých přátel cyklistů by mohl být dědečkem mého nejmladšího přítele cyklisty. Tato cyklistická přátelství mi pomohla ponořit se do míst, kde jsem žil a která jsem navštívil. Pomohly mi pochopit různé kultury a osobnostně růst. Cyklistika mě naučila vydávat ze sebe to nejlepší.
Cyklistika a sport obecně je pro mě skvělou příležitostí, jak se začlenit do komunit po celém světě. V roce 2009 jsem se s manželkou přestěhoval do Austrálie a od té doby jsme žili v Indii, francouzském Tichomoří a nyní v Itálii. Na každém z těchto míst jsem našel přátele a společné zážitky díky sportu. Austrálie, která je nyní mým druhým domovem, mě naučila, jak sport dokáže spojovat. Polovina obyvatel Austrálie se narodila v zahraničí nebo má rodiče, kteří se narodili v zahraničí, a žije zde neuvěřitelná směsice kultur a jazyků. Sport vytváří pouta, která tyto rozdíly překonávají.
V Indii nikdy nezapomenu na půlmaraton v Novém Dillí, který jsem běžel po boku ženy, která běžela bosa a v úmorném vedru měla zahalenou hlavu. Vyměnili jsme si úsměv a pár slov podpory. V Nové Kaledonii jsem se sblížil s několika mladými cyklisty, z nichž někteří byli domorodí Kanakové, přestože jsem neuměl francouzsky. Jelikož měli k dispozici jen malou podporu a peníze, bylo pro mě velkou ctí, že jsem mohl některé z nich vyškolit a pomoci jim sehnat kola a další materiál na sportování.
Jezdil jsem po celé Asii a Tichomoří, v Malajsii, Indonésii, na Novém Zélandu a ve Francouzské Polynésii. Jedním z nejúžasnějších zážitků byl cyklistický závod na ostrově Flores v Indonésii. Když jsme absolvovali jednotlivé etapy, přijali nás v několika klášterech na ostrově – na tento duchovní zážitek nikdy nezapomenu. Ulice byly plné diváků, vypadalo to, že nás přišel povzbudit celý ostrov. Lidé podporovali všechny bez ohledu na rasu, barvu pleti nebo náboženství.
