Před šedesáti lety se konal první akt koncilu, jímž se církev otevřela světu
Amedeo Lomonaco – Vatican News
Vyhlášení
Dvacátý první koncil římské církve 25. ledna 1959 vyhlásil papež Jan XXIII. v bazilice sv. Pavla za hradbami: „Ctihodní bratři a milovaní synové naši! Vyhlašujeme před vámi, jistě trochu rozechvělí dojetím, ale zároveň s pokorným odhodláním, že navrhujeme slavit diecézní synodu pro Urbe a ekumenický koncil pro všeobecnou církev“. O tři roky později, 2. února 1962, na svátek Obětování Páně, oznámil papež Roncalli datum zahájení tohoto velkolepého shromáždění: „Toto datum je 11. října roku 1962; a je to odkaz na Efezský koncil. Jedná se o den odjezdu kněze Filipa - huius tituli presbyter - z římského kostela svatého Petra v okovech do Efezu z pověření papeže Celestýna“.
Zahájení
Druhý vatikánský koncil byl tedy zahájen 11. října 1962. Na Svatopetrském náměstí v ten den defilovalo více než 3 000 jeho účastníků, včetně kardinálů, arcibiskupů, biskupů, představených řeholních rodin. Pocházeli z celého světa a zastupovali všechny národy země. Vatikánská bazilika se proměňuje v koncilní sál. Mezi těmito prostory a okamžiky velké intenzity zazněla při slavnostním zahájení slova papeže Jana XXIII.: „Velmi vážné situace a problémy, kterým musí lidstvo čelit, se nemění; ve skutečnosti“, řekl papež Roncalli ve svém latinském projevu, „Kristus vždy zaujímá ústřední místo v dějinách a v životě“. „Ekumenické koncily vždy slavnostní formou hlásají tuto shodu s Kristem a jeho církví a všude vyzařují světlo pravdy, které směřuje na správnou cestu. Pokud jde o současnou dobu“, zdůrazňuje papež Jan XXIII., „Kristova nevěsta raději používá lék milosrdenství, než aby používala zbraně přísnosti; myslí si, že bychom měli vyjít vstříc dnešním potřebám tím, že budeme jasněji vysvětlovat hodnotu jejího učení, než abychom odsuzovali“. Církev je milující Matkou všech. Koncil díky vhodným aktualizacím činí krok vpřed v apoštolském závazku, jímž je předkládat poselství evangelia všem lidem.
Promluva za svitu Měsíce
Dalším momentem, který se zapsal do dějin onoho zahajovacího dne II. Vatikánského koncilu, je pozdrav, který Jan XXIII. téhož večera adresoval věřícím shromážděným na Svatopetrském náměstí. Spontánně pronesená slova, která vstoupila do dějin jako „promluva za svitu Měsíce“. Dav uprostřed světel více než sta tisíců pochodní je scénou, která papeže pohne k tomu, aby se podíval z okna. Svým nejbližším spolupracovníkům řekne, že jen udělí požehnání. Ale pak, v onom výjimečném okamžiku v životě církve, pronese improvizovanou řeč, která se dotkne všech srdcí. „Drahé děti, slyším vaše hlasy. Můj hlas je osamocený, ale pojímá hlasy celého světa; je zde zastoupen celý svět. Řeklo by se, že i měsíc si dnes v noci pospíšil – pohleďte vzhůru – aby se účastnil této podívané. Dnes dopoledne“, vysvětluje dále papež Roncalli, „se naskytla podívaná, jakou ani bazilika svatého Petra, která má za sebou čtyři století historie, nikdy nemohla spatřit“. Pak zazní další slova, která zapůsobí navždy. „Až se vrátíte domů a najdete tam spící děti; pohlaďte je a řekněte: To je papežovo pohlazení. Určitě najdete pár slz, které bude třeba osušit. Učiňte něco, řekněte dobré slovo. Papež je s námi zejména ve chvílích smutku a hořkosti“.
Koncilní dokumenty
Jednání druhého Vatikánského ekumenického koncilu se skládala ze čtyř zasedání. Z této zásadní kapitoly dějin církve vzešly čtyři konstituce, devět dekretů a tři deklarace. Dogmatická konstituce o církvi je nejslavnostnějším dokumentem celého koncilu. Začíná slovy Lumen gentium: „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání“. Věroučná konstituce o Božím zjevení, která začíná slovy Dei Verbum, se dotýká samotných základů víry církve: Božího slova, jeho zjevení a předávání. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosantum Concilium uvádí obecné zásady reformy a podpory liturgie. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes se skládá z první části o povolání člověka a z druhé části o některých naléhavějších problémech.
Papežové a koncil
„Událost milosti pro církev a svět“, píše papež František v předmluvě ke knize s názvem „Jan XXIII. Druhý Vatikán jako koncil pro svět“ autorů Ettora Malnatiho a Marca Roncalliho, kterou vydalo italské nakladatelství Bolis Edizioni u příležitosti šedesátého výročí zahájení koncilu. „Druhý vatikánský ekumenický koncil nám toho hodně dal. Prohloubili jsme například význam Božího lidu, ústřední kategorie koncilních textů, která byla připomenuta nejméně sto osmdesát čtyřikrát a která nám pomáhá pochopit skutečnost, že církev není elitou kněží a zasvěcených osob a že každý pokřtěný je aktivním subjektem evangelizace“, vyzdvihuje mimo jiné papež František. Pro Benedikta XVI. byl II. vatikánský koncil novými Letnicemi. „Doufali jsme, že se vše obnoví“, řekl římským kněžím 14. února 2013, „že skutečně přijdou nové Letnice, nová éra v církvi (...) cítili jsme, že církev nejde kupředu, že se zmenšuje, že se zdá být spíše skutečností minulosti, a ne nositelkou budoucnosti. A v tu chvíli jsme doufali, že se tento vztah obnoví, změní, že církev bude opět silou pro zítřek a silou pro dnešek“. Sv. Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Novo Millennio Ineunte nazývá koncil „velkou milostí, z níž církev ve 20. století těžila: nabízí se nám v něm jistý kompas, který nás má vést na cestě právě začínajícího století“. Na závěr koncilu, 8. prosince 1965, svatý Pavel VI. ve svém všeobecném pozdravu zdůraznil, že pro katolickou církev není nikdo cizí: „Hle, toto je náš pozdrav: Kéž v našich srdcích zažehne novou jiskru božské lásky, jiskru, která dokáže roznítit zásady, učení a návrhy, jež koncil připravil, a která takto zapálená láskou může v církvi a ve světě skutečně působit onu obnovu myšlení, činnosti, zvyků a morální síly, radosti a naděje, která byla vlastním cílem koncilu“.
Vatikánský rozhlas a koncil
V dubnu 1962 byl Vatikánský rozhlas pověřen projektováním a řízením prací na ozvučení koncilního sálu se všemi souvisejícími službami: režií, nahráváním a přenosem. Zkoumaly se zejména problémy týkající se množství výkonu potřebného k vytvoření dostatečné a rovnoměrně rozložené hladiny zvuku podél lavic koncilních otců, optimální srozumitelnosti latiny a umístění reproduktorů. Vše vyřešila instalace zvukových sloupů, speciálních plastových řečnických pultů a výsuvných mikrofonních stojanů. Protože stávající zařízení na trhu postrádala tranzistorový předzesilovač, který by splňoval určité požadavky, dílny Vatikánského rozhlasu navrhly a vyrobily řadu desek s plošnými spoji a tranzistory. Celkový systém ozvučení se skládal mimo jiné z 32 zvukových sloupů, 24 stolních reproduktorů, 40 mikrofonů a 7 000 metrů mikrofonních kabelů. Vatikánský rozhlas byl pověřen nahráváním všech projevů koncilních otců, jejichž zvukové záznamy jsou dnes uloženy ve Vatikánském apoštolském archivu. Během všech zasedání koncilu papežův rozhlas zajišťoval přenosy z jednání, a to nejméně deset hodin denně ve třiceti jazycích.
