EDITORIAL. Devět měsíců války: Rána, která se nás týká jako křesťanů

ANDREA TORNIELLI - Vatican News 

Blíží se konec devátého měsíce od zahájení strašlivé ruské agresivní války proti Ukrajině. Devět měsíců je doba, kdy se lidský život formuje v děloze a poté přichází na světlo, ale na Ukrajině to nebylo těhotenství života, ale jen smrti, nenávisti a devastace.

Je tu jeden aspekt této války, na který ne vždy pamatujeme: je to konflikt dvou národů, které patří ke stejné víře v Krista a ke stejnému křtu. Křesťanství v této zeměpisné oblasti je spojeno s "křtem Rusi", který byl završen v roce 988, kdy Vladimír Veliký chtěl, aby jeho rodina a obyvatelé Kyjeva přijali svátost ve vodách Dněpru. Ruští a ukrajinští křesťané sdílejí stejnou bohoslužbu a spiritualitu východní církve.

Dnes je tendence tuto společnou sounáležitost víry a liturgické tradice skrývat z důvodů souvisejících s válečnou propagandou: když bojuješ, když zabíjíš, musíš zapomenout na tvář a lidskost druhého, jak připomínal prorok míru Don Tonino Bello. A musíte dokonce zapomenout, že ten druhý má stejný křest jako vy.

Skutečnost, že to, co vypuklo v srdci Evropy, je válka mezi křesťany, činí tuto ránu pro Ježíšovy následovníky ještě bolestnější. Nejde o konflikt, který by se dal zařadit do pohodlného schématu "střetu civilizací", teorie, která se proslavila po islamistických útocích z 11. září 2001, aby označila rozdíly mezi "námi" a "jimi". Ne, zde útočníci čtou stejné evangelium jako napadení.

Zděšení vyvolané tímto zjištěním by nás mohlo vést k zamyšlení nad tím, jak daleko musí poselství evangelia ještě jít, aby proniklo do srdcí křesťanů a do jejich kultury, aby ztělesnilo příklad Ježíše, který v Getsemanech nařídil Petrovi, aby vrátil meč do pochvy. Mohlo by nás to dokonce přimět k tomu, abychom vylezli na odsuzující a sebeuklidňující kazatelnu těch, kteří chtějí podtrhnout rozdíl mezi "naším" křesťanstvím a křesťanstvím válečných štváčů, kteří střídají svaté ikony s vojenskými prapory a ospravedlňují agresi a násilí náboženskými řečmi, jak jsme to dělali do předvčerejška i my a jak by to možná někteří chtěli dělat i dnes.

Takový postoj by však pro nás byl jen pohodlnou únikovou cestou, formou sebereflexe, abychom neotevřeli ránu, kterou tato válka způsobila.

Naopak, probíhající konflikt na Ukrajině nás učí, že příslušnost ke společné tradici, připomínání identity a kultury vycházející z téhož hlásání evangelia nestačí k tomu, abychom nesklouzli do barbarství násilí, nenávisti a vražedné války.

Udržovat otevřenou ránu tedy znamená denně si připomínat, že naši víru a náboženské tradice nelze nikdy považovat za záruky a samozřejmost. Znamená to pamatovat na to, že jako křesťané můžeme jednat pouze na základě milosti, nikoli na základě tradice nebo kultury. Znamená to pamatovat na Ježíšova slova: "Beze mne nemůžete dělat nic", vrátit se k tomu, abychom byli pokornými prosebníky u něj, živého a přítomného dnes, a prosili o jeho pokoj.