Synodální cesta v Německu: Vatikán zveřejnil texty kuriálních kardinálů

Stefan von Kempis – Vatican News

Vatikán dnes zveřejnil projevy, které na setkání pronesli kardinálové Luis Ladaria a Marc Ouellet. List Svatého stolce „L'Osservatore Romano“ zveřejnil texty v plném znění v italštině ve svém denním vydání, které vyšlo ve čtvrtek odpoledne. Dostupný je také text projevu biskupa Georga Bätzinga, který předseda Německé biskupské konference zveřejnil již minulý týden.

„Vědomí, že jsme součástí většího těla“

Španělský jezuita Ladaria vede vatikánské Dikasterium pro nauku víry, Kanaďan Ouellet je prefektem Dikasteria pro biskupy. Setkání se zúčastnil také kardinál státní sekretář Pietro Parolin, jeho projev však nebyl zveřejněn. Papež František se oproti původnímu plánu mezidikasteriálního setkání nezúčastnil. Minulý pátek večer po skončení debaty bylo vydáno společné prohlášení Vatikánu a Německé biskupské konference, které informovalo o jejím obsahu, a následující den biskup Bätzing zveřejnil svůj text.

Nyní víme více o výměně názorů mezi kurií a německými biskupy. Kardinál Ladaria ve svém projevu vyzval německé katolíky, aby si byli „vědomi“, že „jsou ustavující součástí většího těla“, totiž všeobecné církve. Prefekt Dikasteria pro nauku víry výslovně ocenil vůli německých biskupů reagovat na skandály se zneužíváním („více než chvályhodné“). „Synodální cesta“ (Synodaler Weg, název synodního procesu v Německu) byla „zvláštní konkretizací“ tohoto úsilí zaměřeného proti zneužívání.

Ladaria uvádí pět obav

Ladaria však dále vypočítává pět výhrad k reformnímu projektu katolické církve v Německu. Především uvedl, že dosavadní texty nebyly příliš přímočaré a zčásti se zakládaly na „nikoli zcela podložených“ tvrzeních; podle jeho názoru je třeba je v závěrečném dokumentu upřesnit a konkretizovat. Za druhé, církev by neměla být „od počátku považována za organizaci, která strukturálně produkuje případy zneužívání“. Za třetí, synodální cesta by neměla vyvolávat dojem, že v sexuální morálce církve „není téměř co zachraňovat a že je třeba všechno změnit“. Čtvrtá kardinálova obava se týká požadavku, aby debata o kněžském svěcení žen zůstala otevřená. Ladaria zde odkazuje na negativní rozhodnutí Jana Pavla II. v této věci. Za páté se domnívá, že texty synodální cesty jsou neúplné, pokud jde o církevní magisterium a biskupskou službu. Prefekt Dikasteria pro nauku víry na závěr prohlašuje: "Všeobecná církev potřebuje církev v Německu, stejně jako církev v Německu potřebuje všeobecnou církev. Ale musíme si tuto vzájemnou potřebu přát, musíme chtít očekávat jeden druhého, musíme chtít toto společenství života a pouti“.

Ouellet: Velká chvála a velké obtíže

Také kardinál Ouellet z Dikasteria pro biskupy začíná svou řeč pochvalou: němečtí biskupové vzali drama skandálů se zneužíváním hmatatelně vážně a reagovali na ně „typicky německým způsobem“, tedy zásadním reformním projektem. Byl ohromen „kreativitou, upřímností a odvahou“ synodální cesty a „obrovským úsilím o institucionální sebekritiku“. Návrhy synodální cesty obsahovaly „mnoho obhajitelných prvků“, ale také představovaly „vážné obtíže z antropologického, pastoračního a ekleziologického hlediska“.

„Co se stalo? Kde jsme skončili?“

Ouellet varuje před hrozícím „latentním rozkolem“. Ví, že ti, kdo jsou zodpovědní za synodální cestu, nemají zájem na "rozchodu se všeobecným společenstvím církve“, ale chtějí zvýšit důvěryhodnost služebníků evangelia. Přesto ho zarazilo, že se„program omezené skupiny teologů z doby před několika desetiletími náhle stal většinovým návrhem německého episkopátu. Co se stalo? Kde jsme skončili?“, ptá se a vyjadřuje podezření, že téma zneužívání je zneužíváno k předkládání myšlenek, které s ním přímo nesouvisejí.

Problém víry ve vztahu k magisteriu

Návrhy synodální cesty o katolické disciplíně a morálce se kanadskému kuriálnímu kardinálovi zdají příliš dalekosáhlé, jako by nešlo jen o „pastorační novinky“, ale o „zásadní změnu“. To církevnímu společenství škodí, protože to vyvolává pochybnosti a zmatek. Nebylo divu, že mnozí biskupové z celého světa reagovali na německý reformní projekt s údivem a obavami, vždyť každý biskup zastupuje „všeobecnou církev v jemu svěřené místní církvi a zaručuje společenství místní církve s církví všeobecnou“.

Ouellet vyslovuje kritiku nad některými návrhy synodální cesty, které jsou „v otevřeném rozporu“ s učením všech papežů od posledního koncilu, zejména v otázce kněžského svěcení žen. „Takový postoj odhaluje problém víry ve vztahu k magisteriu a určitý vtíravý racionalismus, který se neshoduje s přijatými rozhodnutími s výjimkou toho, co se zdá být osobně přesvědčivé, nebo přijímané všeobecně rozšířeným míněním“. Toto vrhá stín stín na celkové úsilí synodální cesty, v níž kardinál vidí „zájmové skupiny“ a německý reformní projekt považuje za „vykolejený“.

„Starost o jednotu církve“

Kardinál Ouellet se vyslovuje pro „moratorium“ na německou synodální cestu a „zásadní revizi“ jejích požadavků ve světle výsledků právě probíhajícího celosvětového synodálního procesu. Jde mu především o „metodologickou změnu“; představuje si opravenou synodální cestu, která by měla být „méně parlamentní, více orientovaná na globální účast a více naslouchající“. Jeho návrh na moratorium, který byl podle prohlášení z pátečního večera v další rozpravě zamítnut, byl veden „starostí o jednotu církve“.