Kardinál Cantalamessa: Milosrdná láska zachraňuje před odlištěním

L'Osservatore Romano

O Vánocích je třeba především věřit v Boží lásku k člověku. To je ve zkratce poselství, které je jádrem třetího a posledního adventního kázání, které dnes v Aule Pavla VI. pronesl kapucínský kardinál Raniero Cantalamessa za přítomnosti papeže Františka a římské kurie.  "Tradiční úkon, jímž Bohu osobně a soukromě vyznáváme lásku", vysvětlil v této souvislosti kardinál Cantalamessa, "by neměl začínat slovy: 'Bože můj, miluji tě celým svým srdcem', ale 'Bože můj, věřím celým svým srdcem, že mě miluješ'".

Kazatel Papežského domu si pro letošní rok vybral, jak známo, verš převzatý ze Žalmu 24,7: Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! . Těmito branami, které mají být otevřeny, jsou míněny brány teologálních ctností: víry, naděje a lásky. A právě ta posledně jmenovaná, láska, "nejvnitřnější brána 'vnitřního hradu'", jakmile se otevře, umožňuje "otevřít dveře lásky Kristu".

Co to ale znamená? Existuje nespočet pojednání o povinnosti a o stupních Boží lásky, jinými slovy o "Bohu, jehož máme milovat". Věřící však musí jít jen jednou cestou: přijmout Otcovu lásku a pevně v ni věřit, protože "Vánoce jsou projevem - doslova "zjevením" - Boží dobroty a lásky ke světu". Na první pohled se to zdá snadné, upozornil kardinál, ale ve skutečnosti "je to jedna z nejtěžších věcí na světě. Člověk má větší sklon být aktivní než pasivní, spíše konat než se povolit, aby se něco konalo s ním. Podvědomě nechceme být dlužníky, ale věřiteli, chceme Boží lásku, ale spíše jako odměnu než jako dar".

Pokud se tomu má zabránit, radí kard. Cantalamessa, je třeba stát se znovu dětmi, které "věří v lásku, ale nikoli na základě rozumu". "Ježíš často doporučuje, abychom se dětem podobali, a tak vstoupili do jeho království". Stát se dětmi: není to snadná věc, ale je to něco, k čemu je každý věřící jako pokřtěný člověk pozván v jakémsi "znovuzrození a křtu 'v Duchu' neboli 'shůry' (Jan 3,3), který může být v průběhu života několikrát obnoven". Jak to prožili apoštolové a učedníci o Letnicích", uvedl kardinál jako příklad, "a po čem bychom měli toužit i my, abychom do jisté míry poznali ony 'nové Letnice', o které papež svatý Jan XXIII. prosil Boha pro celou církev při vyhlášení koncilu."

Láska k Bohu, pokračoval kazatel Papežského domu, má tedy objektivní aspekt, který nazýváme posvěcující milostí nebo vlitou láskou, ale zahrnuje také "subjektivní prvek, existenciální odezvu, jak je v samotné povaze lásky". Nesmíme zapomínat, zdůraznil, na povznášející aspekt lásky, který je tím, "co tvoří neviditelnou skutečnost církve, societas sanctorum neboli společenství svatých, jak to nazývá Augustin". Láska je "jediná, která zůstává, po pomíjejícím Písmu, víře, naději, charismatech, službách a všem ostatním".

Láskaa však nevytváří pouze duchovní společnost, kterou je církev, ale také společnost občanskou, v níž musí převládat to, co svatý biskup z Hippony nazývá amor socialis, tedy "láskou k obecnému dobru". Tento koncept vyžaduje, aby všichni křesťané jednali tak, aby se zmenšila propast "mezi malým počtem velmi bohatých a obrovským počtem vydědenců této země".

V dalším rozboru tohoto tématu kardinál s odvoláním na svatého Tomáše Akvinského poznamenal, že milost předpokládá přirozenost, neničí ji, ale zdokonaluje. Pokud tedy tento předpoklad aplikujeme na třetí teologální ctnost, můžeme pochopit, "že láska předpokládá schopnost a přirozenou predispozici člověka milovat a být milován. Tato schopnost nás dnes může zachránit před pokračujícím trendem, který by vedl, pokud by nebyl korigován, ke skutečné 'dehumanizaci'," upřesnil Cantalamessa. Přestože, jak ujistil, "přes všechny naše chyby a prohřešky nás, lidí, není - a nikdy nebude - na zemi příliš mnoho"! S příchodem Krista se totiž "velká řeka dějin "uzavřela" a začíná znovu na vyšší úrovni", neboť "velká "propast", která oddělovala Boha od člověka, Stvořitele od stvoření, byla "překlenuta".

Narozením Spasitele, uzavřel papežský kazatel, se Otcova láska "skutečně stala dítětem, víme, že je nyní skutečností, událostí, ba dokonce osobou". To nejkrásnější, co můžeme o Vánocích udělat, tedy není jen něco Bohu nabídnout, "ale s úžasem přijmout dar, který Bůh Otec dává světu v podobě svého vlastního Syna".