Samuel Prívara SJ: Světlo světa

Milí posluchači, přeji vám hezký sváteční den. Po několika týdnech čekání jsme se konečně dočkali. Období adventu, tedy období čekání a příprav skončilo. Dnes je velký den, den, kdy přišlo světlo světa. Jak mluví prorok, pro nás lidi, kteří jsme se potáceli ve tmách, zazářilo velké světlo. Zachariáš ve svém chvalozpěvu zpívá, že Bůh navštívil svůj lid. Jaká to ale byla návštěva? Byl to způsob, jaký čekali lidé prvního století? A je to způsob, který bychom čekali my? Který čekáme my? 

Lukáš v evangelijních textech, které čteme tyto dny, popisuje, jak se to všechno stalo. Nevadí nám, že některá data faktograficky nesedí s tím, co víme z historie – i když možná více než Lukášova chyba je to pozdější chyba při sestrojování našeho kalendáře. Víme, že census, tedy sčítání lidu bylo v roce 6. Zbožné legendy udělaly místem narození Ježíše stáj se zvířaty, i když odborníci říkají, že je to krajně nepravděpodobné a to, co říká evangelium naráží spíše na popis nedůstojných a nevhodných podmínek pro porod. Evangelia popisující narození jsou nabita symboly: my velmi rádi zpíváme vánoční koledy, děti, ale nejenom ony, si představují dobrácké pastýře. Jaké to tam muselo být hezké a romantické, když je zahalila Pánova sláva a andělé zpívali sláva na výsostech Bohu. Bible je psána jazykem symbolickým a často se stává, že to, co se nám na první pohled zdá jako hezká pohádka, chce komunikovat něco zásadního. Citlivý a vnímavý člověk Ježíšovy doby může vidět v Marii a Josefovi prostě pár smolařů, ne ale úplně netypický pro tu dobu. V zimě, v nevhodných podmínkách, na cestě, s malým dítětem. Možná by si i posteskl, co je to jen za rodiče, že se vypravili v takové době na cesty. Inu, smolaři. A Lukáš právě do tohoto příběhu zasazuje pastýře, oslavné chorály a anděly – ukazuje, že to není jenom další nešťastný pár, že to není obyčejné dítě, které trpí hned od počátku svého života. Bez té parády kolem by totiž logicky uvažující čtenář upadl přesně do tohoto pokušení. Lukáš se nám snaží ukázat jedno zcela jasné poselství: ten, kterého čekali proroci, ten, který měl vykoupit a vysvobodit svůj lid, Pánův mesiáš, Pomazaný, ten, kterého Lukáš nazývá Spasitel světa, je jiný, než čekaly davy. Lidé tehdejší i ti dnešní, tedy my. Spojit v jedné větě slovo Spasitel světa a narození ve stájí je silným politickým a sociálním odkazem. Náznaky vidíme už ve čteních o jeho předchůdci, Janu Křtiteli – co jste přišli vidět? Člověka, který bydlí v paláci? Který se odívá do bohatých šatů? Člověka, který vládne železným prutem?  Když byli lidé šokování Ježíšovým koncem – jak mluví Deuteronomium – proklet ten, který visí na dřevě – svědčí to o nepochopení celé historie spásy. Bůh je totiž Bohem, který ukazuje celou historii své preference: již ve Starém Zákoně mluví o ochraně sirotka a vdovy, o tom, že si nepřeje oběti, ale zkroušené srdce, že svou moc vykonává ústy nemluvňat. Když tedy posílá svého Syna na svět v podmínkách tristních a extrémně chudých i na tu dobu, jenom pokračuje konzistentně v tom, co vždycky dělal. Věřím, že toto je velmi silné poselství pro lidi všech dob a antidotum pokušení moci a slávy pro všechny hodnostáře, přehnaně ambiciózní lidi, ale především pro nás. Je to kritérium autenticity naší víry – právě náš postoj a představy vzhledem k moci, bohatství a slávě nám mohou ukázat, kde se nacházíme na naší cestě v duchovním životě.

Klíčovým slovem v evangeliu podle Lukáše je slovo „dnes“. Když mluví Ježíš v synagoze, říká „dnes se splnilo“ (Boží slovo). Dnes se vám narodil Spasitel světa, dnes přišla spása. Nejde jenom o anachronismus. Toto dnes je aktuální i dnes: připomíná nám, že Světlo světa se rodí i dnes. Že klepe na dveře našeho srdce, kde se chce znovu narodit dnes. My se můžeme a máme těšit. Opravdu na to máme důvod. S narozením Ježíše sice nepřestaly běžné problémy světa, neskončila bolest a trápení, nenastal univerzální mír. Pečlivý pohled do dějin spásy nás učí, jak pracuje Bůh. My bychom chtěli řešení – nejlépe hned a najednou – řešení, která by ustanovila stav podle našeho gusta. On ale celou historii ukazuje neskutečnou trpělivost s člověkem a totální respekt vůči jeho volbám. A když tyto dopadnou špatně, vstupuje do dějin – do těch velkých kosmických i do těch malých osobních – a znovu a znovu nás zachraňuje. Znovu a znovu nabízí východisko ze situací, do kterých jsme se dostali. Narození Ježíše je Boží intervence do lidských dějin par excellance. Není to řešení na způsob lidských řešení, která se snaží o rychlé a jednoduché odstranění důsledků nějaké volby, a přitom se velmi často stává, že přes dobrý úmysl se z dlouhodobého hlediska ocitneme v ještě větší šlamastice.  Ježíšovo narození je řešení problémů lidstva, které není okamžitě vidět. Je to ale velká naděje, je to potvrzení a splnění příslibu, že cesta z bludného kruhu neustálých pádů a násilí opravdu existuje. Že nejsme odsouzení na věčný boj, na věčné nepřátelství, trápení, traumata a pláč. Bůh nepřichází s řešením, které bychom asi vymysleli my – řešení s mocí, možná násilím, abychom jednoduše donutili ti, kteří nesouhlasí, nebo nevidí, kudy vede cesta. Jeho řešení je přemostění nepřekonatelné rokle, otevření cesty, která vede z kruhu násilí a logiky pomsty, cesty, na kterou jsme my všichni zváni. Cesta, na které platí jeho, a ne lidská logika.

Předtím, než mávneme rukou nad něčím z toho, co jsme slyšeli v textech dnešních dní, předtím, než to odbudeme jako pohádky pro jednoduché lidi, zkusme se inspirovat Marii, o které se říká, že to všechno uchovávala ve svém srdci. To je jenom kulantně řečeno, že Maria neměla v tom okamžiku ani páru, co se to vlastně děje. Jenom si to představte – patnáct či šestnáctiletá dívka – na dnešní poměry nepředstavitelné, pravda? – v cizím městě, za strašných podmínek, porod, a všechny ty zvláštní věci kolem – slovo anděla, klanění pastýřů: i když měla obrovský zážitek, zkušenost s Božím poselstvím, pramálo z toho rozuměla. O to víc nám může sloužit jako vzor mimořádně moudré a věřící ženy. Když některým věcem nerozumíme, nechápeme, proč se dějí jisté události v našem životě, jsme zváni k tomu, abychom je uchovávali v srdci. Abychom posečkali se souzením a žili v naději, že se nám vysvětlení ukáže později. Tato naděje je totiž garantována splněním Božích slibů v minulosti a plněním i dnes. Protože dnes se nám narodilo Světlo světa. A chce vstoupit i do našeho srdce. Je na nás, zda ho tam pustíme.

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha