Dva papežové ... Dva papežové ... 

V Petrově příbytku

Poslední roky emeritního papeže, skrytý život, vztah s Františkem.

Alessandro De Carolis - Vatican News 

Castel Gandolfo, čtvrtek 28. února 2013. Dokonce i ručičky hodin se zdají být zaskočeny úkolem, který je čeká. V přítomnosti davu shromážděného na náměstí před Apoštolským palácem a sledovaného světovými televizemi musí odměřovat čas až do úderu osmé hodiny večerní, hodiny, která povede k nevídanému ceremoniálu. Vrcholná scéna, která se uskuteční, je zpravodajskou sekvencí plnou silné symboliky. Vzájemné pozdravení obou švýcarských gardistů, jejich postavení se vedle brány, tupý rachot dveří, záplava blesků, vyděšené komentáře lidí. Dokonce i vatikánská vlajka na centrální lodžii budovy se chvěje těsně před zavřenými okenicemi.

Skrytá strana Tábora

Působí to dojmem, jako bychom byli svědky gigantického extra omnes[1] obráceného naruby. Zavřené dveře nikoliv na počátku pontifikátu, ale na jeho konci. Církev prožívá Rok víry, ale právě v těchto chvílích, v těchto dnech je víra mnoha lidí v církvi otřesena. Zatímco šok pokračuje v pomalém procesu zpracování a církev i svět se připravují na nové, Benedikt XVI. v prostorách letní rezidence papežů činí první krok svého výstupu na Tábor, jak řekl při poslední modlitbě Anděl Páně, k dosud neprobádané straně Petrova stolce:

"Pán mě volá, abych 'vystoupil na horu', abych se ještě více věnoval modlitbě a rozjímání. To však neznamená, že se vzdávám církve, naopak - pokud to ode mne Bůh žádá, je to právě proto, abych jí mohl nadále sloužit se stejnou oddaností a láskou, s jakou jsem se o to snažil doposud, ale způsobem, který je přiměřenější mému věku a silám" (Anděl Páně, 24. února 2013).

Svobodná volba

Síly. Jejich neúprosné slábnutí, které už nějakou dobu ostře vnímal, ho přimělo k úvaze o kroku, který už tisíc let neviděl, a i tehdy šlo o výjimku. Rezignace - vypráví emeritní papež po letech novináři Peteru Seewaldovi v jeho knize "Poslední rozhovory" - dozrála v naléhavé Cor ad cor loquitur s "jeho Představeným". Svědomité, blízké, obtížné, klidné "tváří v tvář". Nemá to nic společného s vnějšími tlaky, Vatileaks a skandály, které si od následujícího dne skládají do mozaiky vykladači a konspirátoři, aby vysvětlili nevídané. Kdyby tomu tak bylo, ujišťuje Benedikt XVI., "neodešel bych, protože člověk nesmí odejít, když je pod tlakem" [2].

Otec navždy

Jde spíše o to, že pastýř - ať už papež nebo biskup - vycítil a pak rozumově uchopil, že ačkoli nikdy neustoupí od "svátostného poslání", které ho "zavazuje v jeho nejhlubším nitru", může odstoupit od své konkrétní funkce. Je to jako, říká, když "i otec přestane být otcem. Nepřestává jím být, ale opouští konkrétní povinnosti" [3], když se na něm projeví tíha věku. Není to tedy zrada, když odbočíte, ale zůstáváte věrní na cestě:

"Vždycky" je zároveň "navždy" - už není návratu do soukromí. Mé rozhodnutí vzdát se aktivní služby to neruší. Nevracím se k soukromému životu, k životu plnému cestování, schůzek, konferencí a podobně. Neopouštím kříž, ale zůstávám novým způsobem s Ukřižovaným Pánem. Už nevykonávám úřad pro řízení církve, ale ve službě modlitby zůstávám takříkajíc v předsíni svatého Petra" (generální audience, 27. února 2013).

Vše shromažďuji v modlitbě

Tato slova, pronesená na poslední generální audienci, vystihují destilaci úvah před zřeknutím se úřadu a jsou předehrou následků, člověka, který se rozhodl být neviditelným, nikoli však ostrovem. Mostem je právě modlitba. V tichu kláštera Mater Ecclesiae - bývalého klauzurního kláštera ve Vatikánu, nyní přeměněného na rezidenci emeritního papeže - se modlitba Benedikta XVI. již neomezuje na několik prázdných míst v programu, ale má široký čas nové svobody. Jestliže na veřejnosti opakovaně hovořil o světě, který žije, "jako by Bůh neexistoval", nyní je to jeho soukromý život, který plyne v tiché a neustálé modlitbě. Být duchovní "přítomností" za Františkem, který od 13. března vnesl do první linie novou energii a nový styl.

"Cítím, že všechny nosím v modlitbě, v přítomnosti, která je Boží, kde shromažďuji každé setkání, každou cestu, každou pastorační návštěvu. Všechno a všechny shromažďuji v modlitbě, abychom je svěřili Pánu: abychom plně poznali jeho vůli, s veškerou moudrostí a duchovní inteligencí, a abychom se chovali způsobem hodným jeho, jeho lásky, přinášejícím ovoce v každém dobrém díle (srov. Kol 1,9-10)." (Generální audience, 27. 2. 2013) 

Bratři

23. března 2013. Ještě není ani poledne, když se nad Castel Gandolfo snese bílá helikoptéra. Po několika minutách kamera zachytí neviděné. Dva usměvaví papežové se objímají v objetí, které přepisuje dějiny. Je to první z řady podobných setkání, která se v následujících letech uskuteční na Svatopetrském náměstí nebo ve Vatikánských komnatách a která pokaždé dodají zvláštnímu soužití, započatému ve stínu Michelangelovy kopule, zvláštní rozměr a uchrání ho před zapomněním. Od té chvíle jsou Vánoce, Velikonoce, narozeniny a výročí pro nájemníka Domu sv. Marty příležitostí překonat krátkou vzdálenost, která ho dělí od muže, jehož nejednou láskyplně označil za "moudrého dědečka v domě".

Oáza

Souběžně se začátkem Františkova pontifikátu se pak Benediktův pontifikát, takříkajíc "emeritní", přesune do ústraní, kde si jeho držitel pečlivě zařídil jeho pokračování. Z Vatikánských zahrad, které se stávají tichými strážci existence papeže Ratzingera bez světel reflektorů, se vytrácí zvědavost. Návštěvy přátel z celého světa čas od času zpestří poklidný rytmus jeho dnů, který tvoří čtení, psaní, několik procházek, pohled na zpravodajský program, Mozartova partitura přehrávaná po večeři. A několik vzácných fotografií, které na sociálních sítích zveřejnili hosté v Mater Ecclesiae, otevírá okna do této "ohrady", v níž Benedikt XVI. zůstává stále více zakotven s přibývajícími léty a "pomalým ubýváním fyzických sil", jak napsal čtenářům Corriere della sera, aby jim poděkoval za přání k 91. narozeninám.

Pod ochranou dobroty

Jeho hlas, jen trochu zesláblý a trochu vzrušený, se po více než třech letech od 28. února 2013 vrací na veřejnost. Je to 28. června 2016, je to den, kdy si Benedikt XVI. slavnostně připomíná 65. výročí svého kněžského svěcení. Slavnost v Klementinském sále se koná za přítomnosti Františka a mnoha kardinálů a pro emeritního papeže je příležitostí zopakovat hlasitěji vděčnost, kterou tolikrát, jak si představujeme, osobně vyjádřil svému nástupci:

"Především díky vám, Svatý otče! Vaše dobrota se mě od prvního okamžiku mého zvolení a v každém okamžiku mého života zde vnitřně dotýká. Víc než ve Vatikánských zahradách s jejich krásou je místem, kde žiji, Vaše dobrota: cítím se chráněn. Děkuji Vám také za slovo díků, za všechno. A doufejme, že budete schopen jít s námi všemi po této cestě Božího milosrdenství a ukazovat nám Ježíšovu cestu, cestu k Ježíši, k Bohu" ("Poděkování emeritního papeže Benedikta XVI.", 28. června 2016).

Svět živý a milující

Jeho krátká řeč, kterou pronesl ve stoje přede všemi, je vznešenou úvahou o hodnotě eucharistie v jejím doslovném i duchovním významu. Je to svátost "vděčnosti" za utrpení na kříži, které - jak říká - Ježíš proměnil v požehnání pro lidstvo. A od toho kříže, u kterého věrně stál, přecházeje od katedry k předsíni, se pokorný dělník na vinici každý den svého skrytého života inspiruje ke svému poslednímu přání:

"Nakonec se chceme do tohoto 'díkůvzdání' Pánu vložit, a tak skutečně přijmout novost života a pomoci k transsubstanciaci světa: ať je to svět nikoli smrti, ale života; svět, v němž láska zvítězila nad smrtí" (Díkůvzdání emeritního papeže Benedikta XVI., 28. června 2016).

 

[1] Slova, která pronesl mistr papežských liturgických obřadů před zahájením konkláve a vyzval všechny, kteří nejsou kardinály-voliči, aby opustili Sixtinskou kapli.

[2] Peter Seewald, ed., Benedetto XVI Ultime Conversazioni (Garzanti, Milano: 2016), str. 38.

[3] Tamtéž, strana 39.

31. prosince 2022, 15:29