Editorial: "Ať svítí světlo Kristovo, nikoli světlo vlastní"
ANDREA TORNIELLI
Benedikt XVI. zemřel jako emeritní papež a byl pohřben. Pohřební obřad, kterému předsedal papež František, doprovázela vlna modliteb v bazilice svatého Petra. Z celého světa se ozývaly modlitby vděčnosti a jistoty, že se Joseph Ratzinger konečně může těšit z tváře Pána, kterého celý život miloval a následoval a kterému před smrtí v agónii adresoval svá poslední slova: "Pane, miluji tě!".
Benedikta XVI. a jeho nástupce spojuje jeden charakteristický rys, který můžeme najít ve slovech, jež papež Ratzinger pronesl ve svém prvním poselství Urbi et orbi následujícího dne po svém zvolení: "Nový papež si je vědom, že jeho úkolem je, aby před dnešními muži a ženami zářilo světlo Kristovo: nikoli jeho vlastní světlo, ale světlo Kristovo. Nikoli jeho vlastní světlo, jeho vlastní protagonismus, jeho vlastní představy, jeho vlastní vkus, ale světlo Kristovo". Protože, jak řekl Benedikt XVI., "církev není naše církev, ale jeho církev, církev Boží. Služebník se musí zodpovídat z toho, jak naložil se svěřeným dobrem. Nezavazujeme k sobě lidi, neusilujeme o moc, prestiž, uznání pro sebe". Je zajímavé, že Ratzinger už jako kardinál léta varoval církev před patologií, která ji postihovala a stále postihuje: před spoléháním na struktury, na organizaci.
V květnu 2010 ve Fatimě Benedikt XVI. portugalským biskupům řekl: "Když katolická víra v pocitu mnohých už není společným dědictvím společnosti a je často vnímána jako semeno podkopávané a zastírané 'božstvy' a pány tohoto světa, je velmi obtížné dotknout se srdcí prostými řečmi nebo morálními apely, a ještě méně obecným připomínáním křesťanských hodnot". Protože "pouhé vyslovení poselství nezasáhne hluboko do srdce člověka, nedotkne se jeho svobody, nezmění jeho život. Fascinující je především setkání s věřícími lidmi, kteří svou vírou přitahují lidi ke Kristově milosti a vydávají o něm svědectví". Nejsou to proslovy, velkolepé úvahy nebo živé připomínky morálních hodnot, které se dotýkají srdcí dnešních žen a mužů. Náboženské a proselytské marketingové strategie nejsou pro tuto misi potřebné. Ani dnešní církev nemůže pomýšlet na to, že by žila v nostalgii po významu a moci, kterou měla v minulosti. Naopak: Benedikt XVI. i jeho nástupce František kázali a svědčili o důležitosti návratu k tomu podstatnému, k církvi bohaté pouze světlem, které svobodně přijímá od svého Pána.
A právě návrat k tomu podstatnému je klíčem k poslání. Joseph Ratzinger to řekl ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry během katecheze v prosinci 2000, kterou v těchto dnech citoval ředitel agentury Fides, Gianni Valente. Ratzinger vycházel z evangelijního podobenství o Božím království, které Ježíš přirovnal k hořčičnému semínku, jež je "nejmenší ze všech semen, ale jakmile vyroste, je větší než ostatní rostliny v zahradě a stane se stromem". Vysvětlil, že když se mluví o "nové evangelizaci" v sekularizovaných společnostech, je třeba se vyhnout "pokušení netrpělivosti, pokušení okamžitě usilovat o velký úspěch, o velké počty". Protože to "není Boží metoda". Nová evangelizace, dodal, "nemůže znamenat: okamžitě přitáhnout novými, rafinovanějšími metodami velké masy, které se odklonily od církve". Samotné dějiny církve, poznamenal dále kardinál Ratzinger, učí, že "velké věci vždy začínají malým zrnkem a masová hnutí jsou vždy pomíjivá". Protože Bůh "nepočítá s velkými čísly; vnější moc není znamením jeho přítomnosti. Většina Ježíšových podobenství poukazuje na tuto strukturu Božího působení, a reaguje tak na obavy učedníků, kteří od Mesiáše očekávali zcela jiné úspěchy a znamení - úspěchy, jaké Pánu nabídl Satan. Křesťané, připomněl dále budoucí Benedikt XVI., "byli malými společenstvími roztroušenými po celém světě, podle světských kritérií bezvýznamnými. Ve skutečnosti byli semenem, které proniklo do těsta zevnitř a neslo v sobě budoucnost světa". Nejde tedy o "zvětšování prostoru" církve ve světě: "Nehledáme publikum pro sebe, nechceme zvětšovat moc a rozšíření našich institucí, ale chceme sloužit dobru lidí a lidstva tím, že dáme prostor tomu, který je Život.
"Nehledáme publikum pro sebe, nechceme zvyšovat moc a rozšiřovat naše instituce, ale chceme sloužit dobru lidí a lidstva tím, že dáme prostor Tomu, který je Život. Toto vyvlastnění vlastního já tím, že ho obětujeme Kristu za spásu lidstva, je základní podmínkou pravé oddanosti evangeliu".
Právě toto vědomí provázelo křesťana, teologa, biskupa a papeže Benedikta XVI. po celou dobu jeho dlouhé existence. Toto vědomí se odráží v citátu, který si jeho nástupce, jemuž vždy zaručoval "úctu a poslušnost", přál zařadit do své homilie při zádušní mši. Je převzata z Pastorálního pravidla svatého Řehoře Velikého: „Uprostřed bouří svého života se utěšuji důvěrou, že mě podržíš nad hladinou svými modlitbami, a když mě tíha mých vin srazí a poníží, poskytneš mi pomoc svých zásluh, abys mě pozvedl. "Je to vědomí pastýře," poznamenal papež František, "že nemůže sám nést to, co by ve skutečnosti nikdy sám nést nemohl, a proto se umí odevzdat modlitbě a péči o lidi, kteří mu byli svěřeni. Protože bez Něho, bez Pána, nemůžeme dělat nic.
