Rozhovor s arcibiskupem z Canterbury
ANDREA TORNIELLI - Vatican News
"Jako církve jsme si zvykli žít odděleně... ale pro církev je normou pracovat jako jeden celek". Canterburský arcibiskup Justin Welby byl v letadle, které se vracelo z Džuby, hlavního města Jižního Súdánu, do Říma. Po tiskové konferenci se s Vatikánským rozhlasem - Vatican News podělil o několik myšlenek týkajících se právě ukončené cesty, kterou prožil společně s římským biskupem a moderátorem shromáždění Skotské církve.
Arcibiskupe Welby, jaké jsou vaše dojmy z této cesty do Jižního Súdánu, na kterou jste se vydal společně s papežem a moderátorem shromáždění skotské církve, abyste podpořil mír a smíření v zemi zmítané občanskou válkou a chudobou?
Myslím, že tato cesta má vliv na místní situaci v Jižním Súdánu, kam se ještě vrátím, a také na celosvětové úrovni. Skutečnost, že se tito tři náboženští představitelé vydali na společnou cestu vůbec poprvé od dob reformace, před níž dvě z našich církví neexistovaly, je podle mého názoru znamením naděje pro mír a smíření na celém světě. Pokud ti, kteří se 150 let zabíjeli a dalších 300 let se vzájemně odsuzovali, mohou nyní společně hledat mír a usmíření, pak to dokáže každý. Obvykle ho nenosím, ale v tuto chvíli mám na ruce prsten, který papež Pavel VI. daroval mému předchůdci Michaelu Ramseymu v 60. letech minulého století jako první znamení pouta mezi našimi církvemi. A toto pouto - tento prsten - a pak pastýřská berla, kterou mi dal papež v roce 2016, nám společně působivě vypovídají o změně srdce. To mě přivádí k Jižnímu Súdánu. Potřebujeme změnu srdce. Hnutí Ducha v církvích, zejména mnohá hnutí v rámci charismatického hnutí, řekl bych, a hnutí mezi sbory na místní úrovni, prolomila mnohé bariéry, které nás rozdělovaly, a umožnila nám zažít ekumenismus. Takto byl ekumenismus uveden do praxe. Druhá světová válka a po ní železná opona a komunismus nám daly ekumenismus utrpení. Třetí věcí je ekumenismus, který přináší evangelium míru, a to jak pro fyzický mír ve válce, tak pro mír v lidském srdci. V Jižním Súdánu volám a modlím se za změnu v lidském srdci vůdců. Pokaždé, když jsem tam v posledních dvou dnech mluvil, bylo slyšet výkřiky davu, když se někdo z nás zmínil o míru, bezpečnosti žen a potřebě skoncovat s korupcí. Obyvatelé Jižního Súdánu žádají mír. Lídři ho musí poskytnout.
Tato společná pouť je velkým znamením pro svět, také pro ekumenismus, jak jste řekl. Může to mít význam i pro budoucnost, pro jiné země a jiné situace? Je to nový způsob, jak mohou křesťané spolupracovat na míru a smíření, i když jsou rozděleni do různých církví a denominací?
Kdyby to byla konverzace, a ne interview, odpověděl bych touto otázkou: "Kolik lidí vstalo z mrtvých o Velikonoční neděli?" Jeden. Jak je možné, že máme tolik církví? Co s tím uděláme? Existuje jen jedno vzkříšení, které je zdrojem našeho života. Existuje jeden ukřižovaný Bůh, který je zdrojem našeho odpuštění. Jak říká Pavel v 1. listu Korintským, existuje jeden Duch, který je zdrojem života církve a našich darů. Bůh udělal vše, co umožňuje naše smíření. Brání se tomu pouze lidská pýcha. Do jisté míry to také není vědomá pýcha, ale je to podobné jako u párů v manželské poradně, které jsem potkal a které žijí odděleně už mnoho let. A zvykli si být od sebe. Považují to za normální. Je třeba nám to neustále připomínat a doufám, že tato cesta lidem připomene, že normální je, aby církev pracovala jako jeden celek. Nenormální je být konkurenti. Nevím, jak hluboko se ekumenismus dostal. Je rozšířený, ale nejsem si jist, zda je dostatečně hluboko v srdcích mnoha křesťanských vůdců na celém světě. Všichni potřebujeme setkání s Kristem, který nás volá a říká: "Následuj mě", ne následuj tamtoho, tohoto a... a tak dále.
