EDITORIAL: Aktuální a přehlížená encyklika

ANDREA TORNIELLI

"Mezi lidmi sílí přesvědčení, že jakékoli spory mezi národy nelze řešit pomocí zbraní, nýbrž vyjednáváním". Před šedesáti lety předal svatý papež Jan XXIII, jenž byl již na prahu smrti, světu svou encykliku o míru, která byla součástí prvních kroků na cestě k odzbrojení a uvolnění napětí. Doktrína "spravedlivé války" skončila a bergamský papež s velkým realismem varoval před riziky nových a silných jaderných zbraní.  O šedesát let později je tento text stále aktuální a bohužel opomíjený. Přesvědčování o ničivých účincích případné atomové války se dnes nezdá být tak aktuální jako v onom dubnu 1963: světem zmítají desítky zapomenutých konfliktů a v srdci křesťanské Evropy probíhá strašlivá válka, která začala ruskou agresí proti Ukrajině. Kultura nenásilí si jen těžko hledá prostor, zatímco i slova "vyjednávání" a "jednání" se mnohým zdají být rouhavá. Dokonce i posilování světové politické autority schopné podporovat mírové řešení mezinárodních sporů ustupuje skepsi. Diplomacie se zdá být umlčena, válka a šílené závody ve zbrojení jsou považovány za nevyhnutelné.

Navzdory tomuto chmurnému obrazu jsou však zásady uvedené papežem Roncallim v Pacem in terris nejen stále výzvou svědomí, ale jsou denně uváděny do praxe těmi, kdo se nepoddávají nevyhnutelnosti nenávisti, násilí, úskoků a válek. Svědčí o nich "řemeslníci míru", kteří dnes vykonávají své poslání na Ukrajině a v mnoha dalších částech světa, přičemž často riskují své životy. Svědčí o nich všichni, kdo berou vážně slova, která pronesl papež František na nunciatuře v Kinshase při setkání s oběťmi nevýslovného násilí: "Abychom skutečně řekli násilí 'ne', nestačí se násilným činům vyhýbat, je třeba vymýtit kořeny násilí: mám na mysli chamtivost, závist a především zášť". Je třeba mít "odvahu odzbrojit srdce".