Manželé Hrdí: O Štěstí
Každý člověk, bez výjimky, stojí před otázkou: jak mám prožít svůj konečný život. Co mám dělat, aby byl můj život naplněný, smysluplný a šťastný? Mohu tuto otázku ignorovat, což se nezřídka stává, ale to je jen jedno z možných řešení, a ne zrovna nejlepší.
Otázka, jak prožít šťastný a naplněný život, není nová. Každý člověk všech dob toužil po štěstí nebo trochu archaicky řečeno po blaženosti. To potvrzuje i naše zkušenost. Celý náš život je naplněn úsilím o štěstí.
Tato touha po štěstí společná všem lidem vychází z naší přirozenosti, není to něco naučeného. Tomáš Akvinský tuto myšlenku jasně artikuluje: „…neboť přirozeně a z nutnosti člověk chce blaženost a utíká bídě.“ Máme v životě mnoho různých cílů, motivů a tužeb, ale vše směřuje k tomu, abychom byli šťastní.
Tato touha se ale nespokojí jen s prchavými okamžiky štěstí, chceme něco trvalejšího a nezávislejšího na okolnostech. Ale jak toho dosáhnout? „Blažeností sice všichni rozumějí jistý svrchovaně dokonalý stav; v čem ale spočívá, to je skryto.“ podotýká Tomáš Akvinský. Usilujeme o naplnění našich cílů, a když se to podaří, pocítíme na nějakou chvíli uspokojení, ale za chvíli opět prožíváme zklamání, bolest, obavy. A tak stále dokola. Otázka je, zda je možné dosáhnout trvalejšího štěstí, nebo jestli strávíme celý náš život střídáním touhy, uspokojení a nespokojenosti.
Odpověď křesťanské tradice je více než smělá. Pokud je touha po štěstí naší přirozeností, nemůže být nenaplnitelná. Když tuto odvážnou myšlenku přijmeme, hned se vynoří další otázka: V čem takové štěstí spočívá?
Obvykle se soustředíme na to, jak naplnit naše přání, o kterých si myslíme, že přinesou pocit štěstí. Zamyslíme-li se nad naší zkušeností, uvidíme, že určitý dostatek vnějších věcí je dobrý, příjemný a do určité míry i nezbytný pro šťastný život, ale k úplnému štěstí nestačí. Často zakoušíme situace, kdy jsme relativně dobře zaopatřeni, ale zcela šťastní se necítíme. A stejně můžeme poznat, že dělat si, co chci, nebýt ničím a nikým omezován, čeština výstižně říká „dělat co mne napadne“, mnohdy znamená být vydán na pospas vlastním myšlenkám a nápadům, které neovládám. A časem zjistíme, že takové jednání trvalejší štěstí nepřináší a někdy i vede k lítosti nad naším životem. Ti, kteří umisťují své štěstí do vnějšího bohatství nebo do naplnění své vůle, nebudou šťastní, i kdyby se jejich touhy naplnily, říká Tomáš Akvinský.
Lepší možností, jak dosáhnout štěstí, je aktivní život. Pro křesťanství je aktivní život pěstováním ctností (jako jsou umírněnost, spravedlnost, rozumnost a statečnost). My bychom dnes spíše řekli, že je to snaha o slušný a nesobecký život, vytváření dobrého charakteru. To je ušlechtilá snaha, která přináší hlubší uspokojení než předchozí strategie. Ovšem ani to nestačí k dosažení úplného štěstí, protože pěstování ctností je prostředkem ke štěstí, nikoliv konečným štěstím. Správný aktivní život nás disponuje pro budoucí blaženost, ale ještě není onou trvalou a na okolnostech nezávislou blažeností.
Výše zmíněné strategie vedou ke štěstí pouze částečně a nepřinesou ono trvalé utišení a naplnění naší touhy. Nemohou nás osvobodit z uzavřeného kruhu žádostí, uspokojení a frustrace. Co je tedy oním dobrem, které by mohlo tento kruh rozetnout? Tomáš Akvinský říká „... je nemožné, aby blaženost člověka záležela v nějakém dobru stvořeném. Blaženost je totiž dokonalým dobrem, které úplně upokojuje touhu; … nic nemůže upokojiti vůli člověka, leč všeobecné dobro.“ Oním všeobecným dobrem ale nemyslí něco abstraktního, ale něco zcela konkrétního, naší zkušenosti přístupného. Toto konkrétní a zároveň univerzální dobro jediné může naplnit naši touhu po šťastném životě.
V čem tedy spočívá toto všeobecné, a přece zkušenosti přístupné dobro?
Základní lidská touha je nezničitelnou touhou po bytí, „po tom, abychom byli neztenčeně skuteční, abychom se plně realizovali“ říká Josef Pieper, významný křesťanský filozof 20. století, a dodává, že tento hlad po bytí „je zaměřen na reálný svět, a sice na celek bytí, na vše, co jest“. Štěstí a naplněný život spočívá v plném a pravdivém vnímání bytí skutečnosti tak, jak je. Toto nazírání neboli kontemplace bytí je to, co dělá člověka šťastným. Cesta ke štěstí vede k poznání reality, tak jak je. Absolutní realitu nazýváme Bůh, štěstím je tedy kontemplace Boha a sjednocení s Ním. "Blaženost je radost z pravdy" říká Augustin. Pravda, kontemplace Boha, nás osvobodí z onoho koloběhu žádostí a zklamání a učiní náš život smysluplným, naplněným a radostným. Poznáte Pravdu a pravda vás osvobodí, čteme v Janově evangeliu.
Je však třeba zdůraznit, že kontemplativní život neznamená potlačení nebo anihilaci života aktivního ani vnějších dober, ale směřování všech našich aktivit ke sjednocení s Bohem, Realitou realit. Není to cesta snadná, je to cesta radikální změny smýšlení, která někdy bolí, ale je to cesta radostná, cesta k plnosti života. Cesta ke štěstí tak úplnému, že si ho nedokážeme ani představit.
Ještě je třeba dodat, že není správné se upínat k nějakému pomyslnému kontemplativnímu vrcholu, který navíc jsme schopni chápat jen pojmově, tedy velmi zkresleně. I nedokonalá kontemplace a každý, byť sebemenší pokrok v kontemplativním životě, je zdrojem štěstí, neboť je jakýmsi počátkem dokonalé blaženosti.
Shrneme-li naši úvahu, vidíme, že člověk přirozeně touží po naplněném a šťastném životě, touží po štěstí trvalém a nezávislém na vnějších okolnostech. Křesťané věří, že takový život je nejen možný, ale že jsou k němu povoláni a že ho mohou v nějaké míře zakoušet už teď a tady. Ovšem toto štěstí nespočívá ve vlastnění a uspokojování našich žádostí, ale v kontemplaci Reality, Boha, v Pravdě. To je až pohoršlivě nekonformní pohled na život.
A jak nám krásně připomíná nedělní evangelium, Ježíš prosí Otce, a ten nám dá Přímluvce, Ducha pravdy, aby s námi zůstal navždy. Svět, pokud se stará jen o svá přání a své žádosti, ho nevidí a nemůže ho přijmout. My ho můžeme, chceme a máme poznávat, neboť věříme, že přebývá v nás. Kdo směřuje své chtění a konání k Bohu, ten miluje Boha. Milovat Boha, není nic jiného než se snažit ze všech svých sil být s ním jedno. A kdo Ho takto milují, těm se dá poznat. Ti se pak budou nazývat blaženými.
Milada Hrdá pracuje v neziskovém prostoru a její manžel Miloš Hrdý je manažer a jáhen farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech.
