Jan Krbec: Kněz

Před časem jsem na FB sdílel odkaz na pořad Cesty víry České televize s názvem Na pokraji sil - O problematice syndromu vyhoření mezi faráři. Lidé vykonávající duchovní povolání rozhodně spadají do rizikové kategorie a tíha nespočtu povinností je mnohdy žene na pokraj sil – tolik popisek ČT.

Moje známá mi do komentáře napsala otázky: Jak by se tomu dalo předejít? Můžeme to nějak ovlivnit my, řadoví věřící? Co by pomohlo?

Chci se tedy podělit o odpovědi, které jsem jako komentář napsal.

Začal bych tím, že je víc druhů kněží... Sangviničtí extroverti, kteří potřebují cvrkot, akce, lidi, a pak melancholičtí introverti. Pokud jsou ti druzí ještě perfekcionisty... z mého pohledu je na problém zaděláno.

Ta druhá skupina kněží cítí, že by měla být s lidmi, i když je to šíleně vyčerpává a samozřejmě i to "bytí s lidmi" musí být perfektní. K tomu se přidávají všechny úkoly, které kněz má a které s duchovní službou nemají za mák společného, a opět, vše musí být ne na 100 %, ale na 150 %.

Jak by se tomu dalo předejít?

1) Začátek už je asi v semináři, kdy se za vzor dávají kněží a světci, kteří se „usloužili k smrti.“ A protože mladý muž chce být dobrým knězem a perfekcionista tím nejlepším, snaží se tohoto ideálu dosáhnout – a na problém je zaděláno.

2) Společnost, nastavení některých systémů v duchovní správě a kněz sám sebe (samozřejmě ne všichni – jsou i kněží salámisti, které jen tak něco nerozhodí) tlačí na výkon. Perfekcionista si s sebou nese většinou zátěž z rodiny a svoji hodnotu a láskyhodnost od Boha i od lidí odvozuje od toho, jaký podává výkon – a na problém je zaděláno.

3) Podle mě chybí provedení v timemanagmentu a osobní psychohygieně. Čas na odpočinek je brán jako lenost. Zapomíná se na to, že i kněz by měl - v rozumné míře - mít nějaký koníček, moci dělat něco, co jej baví a u čeho si odpočine.

4) Kněz je tlačen do pozice, že každému, vždy a za všech okolností musí vyjít vstříc – a na problém je zaděláno.

Můžeme to nějak ovlivnit my, řadoví věřící? Určitě.

Co by pomohlo?

1) Ptát se kněze, nesmělého introverta perfekcionisty (ono to nemusí být na první pohled patrné – někteří se zdají jako veselí týpci, kterým je s lidmi dobře), který si neumí říct o pomoc, zda nějakou pomoc nepotřebuje. Naštěstí v tom jsou farníci v Rokytnici úžasní 🤗

2) Respektovat kněžskou neděli – tedy pondělí, či úterý. V tyto dny – kromě návštěvy umírajícího – nevolat, nechodit na faru a nic nechtít. 😊

3) Nesnažit se za každou cenu zvát nesmělého introverta perfekcionistu na návštěvu v domnění, že je mu na faře smutno… „a tak ho pozveme, aby se trochu poveselil“. Dát prostor, svobodu – „přijď za námi, když budeš chtít, když se ti to hodí.“ Jinak jsou návštěvy (zvláště v neděli) další „prací“, která vyčerpává.

4) Navazování hlubokých přátelství, která vycházejí z přirozeně lidských sympatií. Nezlobit se na kněze, pokud má k několika lidem, rodinám blíž než k ostatním. Přát to jemu i těm rodinám, jednotlivcům. Hluboká přátelství, kde se může vypovídat, kde nemusí hrát roli faráře, kde může být na chvíli sám sebou a nemusí „pracovat“, pomáhají knězi překonávat nelehká období.

5) Nesmím opomenout skupinu sangviniských extrovertů, kteří těžko snášejí samotu a jakmile se zavřou dveře fary, najednou na ně doléhá smutek a osamocení. Těmto sangvinickým extrovertům by pomohlo být jim nablízku, když najednou všechno utichne a oni zůstávají sami.   

Nastává čas stěhování a přesunů kněží, takže si dovolím Fb příspěvek ještě rozšířit o tuto oblast.

má se za to, že by se kněz na své farníky neměl vázat a farníci na svého kněze.

Jakoby působení kněze ve farnosti mělo být jaksi odosobněné a jakékoli osobní zaujetí se považuje za překážku dobrého působení a případného přesunuti do jiné farnosti.

Myslím si ale, že to  naprosto neodpovídá tomu, jak jednal s lidmi Ježíš.

Lidé si jej zamilovali proto, jaký byl, jak vystupoval, jak mluvil.

Ježíš si zamiloval lidi, se kterými se scházel, a lidé jeho.

A tyto přirozené sympatie, tato lidská přátelství na přirozené rovině, dala pak vzniknout něčemu nadpřirozenému.

Můžeme to vysledovat na mnoha místech evangelií, že Ježíš nejprve navazuje velice osobní vztahy a až lidé přijmou tuto jeho nabídku jeho lásky a přátelství, teprve pak svým slovem a jednáním mění jejich životy.

Vybavují se mi vyprávění o Zacheovi, celníku Matoušovi, uzdravení slepého od narození.

A samozřejmě nemohu vynechat dvě velice důležité zmínky o důvěrných vztazích, které Ježíš prožíval. Ta první je o soužití tří sourozenců, Lazara, Marie a Marty v Betánii, kam Ježíš rád chodíval. Písmo dokonce praví, že tyto tři sourozence měl velmi rád.

A ta druhá zmínka je o apoštolu Janovi, o kterém se hovoří jako o tom, kterého Ježíš miloval.

Z mé zkušenosti trvá minimálně tři roky, než se kněz seznámí s jádrem farnosti, aktivními farníky, kteří nejen chodí v neděli na mši. Asi tak pět let trvá, než kněz začne pronikat i k farníkům tzv. nekostelovým… A celkem deset let trvá, než se někteří otevřou a získají k faráři důvěru.

Domnívám se, že z častého střídání se z kněze stává jen jakýsi stroj na zbožno a úředník, vykonavatel liturgických úkonů a technický pracovník. Kolikrát může farář navázat skutečně hluboký vztah se svými farníky? Snad 2x nebo 3x za svůj kněžský život?

Situaci stěhování popisuji z pohledu kněze a ani se neodvažuji ji popisovat z pohledu farníků, pro které přesun oblíbeného kněze může být ještě náročnější.

Je tu ale ještě někdo, komu celou situaci nezávidím a ani na okamžik bych nechtěl být v jejich kůži. A to je role generálního vikáře nebo biskupa, kteří o přesunech musí rozhodovat. Oni též stojí před nelehkými úkoly při personálním obsazování farnosti.

Celé moje povídání vychází z oné, často slyšené věty: "nesmíš na sebe ty lidí vázat – myšleno – nesmíš s nimi navazovat tak blízké vztahy".

Buď budou kněží odosobněnými stroji, které nenavážou žádné živé důvěrné vztahy a jen s ledovým klidem budou řídit, rozhodovat a vykonávat liturgické obřady.

Nebo po Ježíšově vzoru budou lidmi z masa a kostí, a hlavně se srdcem, které se zamilovává a miluje. Se srdcem, které je blízké srdci farníků, se srdcem vnímavým a citlivým, se srdcem Ježíšovým.

Myslím si, že působení druhé skupiny kněží bude mnohem příjemnější a také účinnější. A hlavně předejde se tak mnohým vyhořením a selháním.

P. Jan Krbec je farářem v Rokytnici nad Rokytnou a moderuje podcast „Na okraji“.