Manželé Hrdí: O království nebeském

V nedělním evangeliu čteme, že když někdo nechápe slovo o Božím království, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto.

Co znamená Boží království? Proč je tak cenné a proč je tak důležité ho hledat, vše kvůli němu prodat a podobně?

Je možné ho ztotožnit s nějakým ideálním uspořádáním lidské společnosti či historickou dobou. Nebo nějakou konkrétní politickou strukturou nebo programem?

Otec církevního dějepisectví, Eusébius z Cesareje, ve své oslavné řeči na Konstantina dochází ke spojení nebeského království a pozemského císařství. Církevně-státní tradice ovlivnila církevní dějiny na tisíciletí, a i dnes lze rozpoznat její pozůstatky. Ale z historie víme, že snaha nastolit toto Boží království, či spíše nějakou představu o něm, vedla velmi často ke krutostem.

Jedním z příkladů jsou radikální husité, jak o nich píše v knize Jan Žižka Petr Čornej.

Eschatologické pojetí božího království

Jiná možnost, o které píše Benedikt Viviano, je eschatologické pojetí, které popisuje království nebeské jako budoucí Boží dar, který není budován lidmi přímo, ale je dán jako odpověď na nadějeplnou modlitbu“. Toto království, které bude „pozemské, teritoriální“, je „Boží budoucností pro lidstvo“, a stále ho očekáváme.  Mezi podstatné vlastnosti takového království patří, že je politické a sociální, tedy obsahuje mír a spravedlnost, dává nepomíjející význam individuální osobě a zahrnuje všechny muže a ženy a celý vesmír. Nezdá se však, že by svět směřoval k tomuto ideálu. A nepomáhá ani vědomí, jak často už byl příchod tohoto ideálu marně očekáván.  A přijde-li tento stav někdy v daleké budoucnosti, navíc ještě jaksi bez našeho přispění, proč o něj usilovat už teď?

Království Boží je už nějak přítomno

Příkladů je mnoho. Jedním z nich je Origenes z Alexandrie, který byl přesvědčený, že království Boží je vnitřní a duchovní, takže je tam, kde jsou ctnosti, jako například spravedlnost, moudrost. Říká že „… Kristus sám, Král nebes, je ono království nebeské připodobněné pokladu ukrytému v zemi.  Podobně pro Alberta Velikého, učitele Tomáše Akvinského, je království nebeské sám Bůh.

A Tomáš Akvinský pak explicitně říká, že království nebeské je vnitřní duchovní aktivita spočívající v poznání božské reality, tedy v nazírání pravdy Boží - contemplatio divinae veritatis. A protože Bůh je stále přítomen a můžeme usilovat o jeho poznání, jeho království je jaksi přítomno a nám přístupné.

Nevytrácí se z tohoto spirituálního pojetí usilování o lepší a spravedlivější svět, nerezignuje na pomoc bližním?

Doctor angelicus říká: „… království Boží záleží hlavně ve vnitřních úkonech“, ale hned dodává, že k tomu patří jako důsledek i vnější aktivity, takže „ jestliže království Boží je vnitřní spravedlnost a pokoj a duchovní radost, je nutné, aby všechny vnější úkony, které jim odporují, odporovaly také království Božímu. Tedy království nebeské je ve vnitřních úkonech a vnější úkony jsou účinkem, nikoliv naopak.

Vnitřní proměna skrze kontemplaci Boha nutně znamená i změnu jednání a chtění a dobré a spravedlivé jednání je samo sebou spoluvytvářením dobrého a spravedlivého světa.

Snaha o vnitřní proměnu by měla být primární, ale nelze ji v žádném případě oddělovat od našeho jednání. Úsilí o změnu jednání je dispozicí ke kontemplaci, která vnitřně proměňuje člověka a mění jeho vnější jednání. Evagrius Pontský dokonce tvrdí, že bez této proměny je nemožné nesobecky milovat bližní a starat se o svět.

Obvykle se domníváme, že je to obráceně. Hledáme základ Božího království ve vnějších aktivitách. Mohlo by se tedy říct, že snahou o správné jednání a smýšlení se aktivně připravujeme pro pasivní přijetí Milosti. Jedině tak můžeme nahlédnout – nebo alespoň zahlédnout – pravdu Boží a zakusit Boží království. A toto zakoušení Božího království se pak zrcadlí i ve vnější činnosti, v lásce k bližnímu a konec konců i v budování lepšího a spravedlivějšího světa.

Musíme tedy ale změnit své chtění, své cíle, protože jak čteme v evangeliu, jen slyšet o království Božím nestačí. Zůstane bez užitku, když někdo slyší slovo o Božím království, ale nechápe, nebo je nestálý, nebo když světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí. 

Bez vlastní snahy o proměnu, a bez změny hierarchie vlastních cílů, to nejde. Nejprve bychom měli hledat Boží království, snažit se ho pochopit, být ve svém hledání vytrvalí a stálí, mít kořen – být zakořeněni v Bohu. A tím se disponovat pro postupnou radikální proměnu, kterou působí Boží milost.

Musíme ho hledat dříve a usilovněji, než hledám ostatní dobra?  Často se zdá, že mnohá dobra jsou důležitější a neodkladná. Přirozenější spíš by bylo hledat Boží království až vyřídíme ty vezdejší věci?

Boží milost zdokonaluje přirozenost, neničí ji. Přirozenost ničí lpění na našem já a jeho aktivitách. Ale naše já a jeho aktivity neučiní život plný a radostný. Jen Bůh dává tichou radost, která nemá příčinu ve světě a svět o ní neví. Mistr Eckhart říká „Každé lpění já na nějakém konání odnímá svobodu být v tomto přítomném okamžiku připraven přijmout vůli boží…, být v každém okamžiku zas a znovu svobodný, jako bys nic jiného neměl ani nechtěl a ani nemohl .. Ti, kteří jsou svým lpěním připoutáni k já … nesou málo plodů a ty … jsou krom toho nicotné.“

Abys okusil Boží království, nestačí o něm přemýšlet nebo si o něm povídat. Boží království je tajemstvím, které přesahuje možnosti naší inteligence. Ale nabízí se k pokorné kontemplaci. Abys ale mohl kontemplovat, musíš si vytvořit poušť okolo sebe a v sobě. Jen modlitbou na poušti se osvobodíš z klece starostí, úzkostí, vášní a nekonečných potřeb. Na poušti se nemodlíš, protože jsi zklamaný, ani proto, že bys chtěl utéct před světem, ale proto, aby tě Bůh milostí proměnil. Ve středověkém textu Scala Paradisi se o kontemplaci krásně píše: „Znavenou duši občerstvuje, hladovou sytí, vyprahlou zavlažuje, způsobuje, že duše zapomíná na věci pozemské, zapomíná na sebe. A v tomto umírání ji podivuhodně oživuje, opojením ji přivádí do stavu rozumné střízlivosti.“

Milada Hrdá pracuje v neziskovém prostoru a její manžel Miloš Hrdý je manažer a jáhen farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech.