Benedikt XV. a „zbytečné krveprolití“: osamělý a prorocký hlas volající po míru
Andrea Tornielli
Ačkoli se Benedikt XV. ocitl v izolaci, čelil obrovským obtížím a byl si dobře vědom velmi malé šance na úspěch, kterou by papežská výzva mohla mít, přesto se rozhodl jednat, když zhodnotil omezení a chyby, které byly nalezeny v mírových návrzích, jež v předchozích měsících předložilo nejprve Německo a poté americký prezident Thomas Woodrow Wilson. O vhodnosti tohoto pokusu o konkrétní krok přesvědčily papeže také změněné válečné podmínky v první polovině roku 1917. Těžké ztráty utrpěné v důsledku ponorkových útoků a obavy, že Spojené státy vstupem do války získají převahu v rámci Trojdohody (Ententy), zřejmě nahrávaly větší ochotě britské vlády, která se nyní zdála být odhodlána požadovat plný návrat suverenity a nezávislosti Belgie jako jedinou podmínku pro ukončení válečných akcí. Navíc jarní vojenské tažení realizované anglo-francouzskými armádami selhalo, a proto se zdálo, že vyhlídky na vítězství se v daném okamžiku vzdalují, také proto, že Amerika skutečně vstoupila do války, ale účinky její vojenské ofenzívy nebudou okamžité. Také situace v Rusku po vypuknutí revoluce a abdikaci cara přála mírnějším úmluvám v rámci Dohody.
To vedlo ke slavné papežské výzvě adresované „hlavám válčících národů“, která byla symbolicky datována 1. srpna 1917, ale ve skutečnosti byla adresátům odeslána až 9. srpna, protože text nebyl v určený den ještě dokončen. Mírová nóta se skládala ze tří částí: v první byl obsažen retrospektivní pohled a připomínka papežových předchozích výzev k míru, ve druhé výzva vládám, aby se dohodly na zásadách a bodech v ní uvedených (takzvaný „Pacelliho koncept“, jak jej redigoval budoucí Pius XII, který se jen několik týdnů předtím ujal úřadu apoštolského nuncia v Mnichově poté, co dlouho pracoval ve státním sekretariátu), ve třetí závěrečná výzva, aby se vyjednáváním ukončilo „zbytečné vraždění“. Na základě uznání priority morální síly práva před materiální silou zbraní Benedikt XV. konkrétně podpořil: dohodu o snížení zbrojení všech válčících mocností s tím, že budou stanoveny normy a záruky; instituci mezinárodní arbitráže s pacifikační funkcí; svobodu komunikace a sdílení moří. V bezprostřední vojenské rovině nóta požadovala: vzájemnou úhradu válečných škod a výdajů; restituci okupovaných území, tj. vyklizení belgického i francouzského území a restituci německých kolonií. Pokud jde o územní otázky mezi Itálií a Rakouskem a mezi Německem a Francií, bylo třeba sledovat kritérium aspirací národů ve smírném duchu v míře, která byla spravedlivá a možná. Na základě téhož kritéria měly být posuzovány i další územní otázky, například Arménie, balkánských států a Polska.
Jedná se o skutečně pozoruhodný dokument. Smířlivý duch v něm převládá nad klasickým rozlišováním mezi vítězi a poraženými. Poprvé od začátku války jsou v něm formulovány konkrétní návrhy na jednání. Nóta byla doručena přímo zástupcům válčících zemí, které měly diplomatické styky se Svatým stolcem, tedy Belgii, Rusku, Brazílii a Anglii. Britskému zástupci bylo předáno dvanáct dalších výtisků nóty, aby je rozeslal Francii, Spojeným státům a dalším zemím ve válce s Ústředními mocnostmi. Rovněž 9. srpna byla papežská výzva zaslána nunciovi v Bavorsku, který ji obdržel až o tři dny později a nechal ji okamžitě doručit Vilémovi II. a kancléři Michaelisovi. Pacelli na příkaz státního sekretariátu zaslal kopii nóty také nunciovi ve Vídni, aby ji doručil habsburskému císaři Karlu I.
Zpoždění při přípravě textu znamenalo, že výzva Benedikta XV. dorazila do Londýna v době, kdy již skončilo zasedání hlav států Dohody. Aby Svatý stolec tuto nepříjemnost napravil, zaslal prostřednictvím telegramu shrnutí papežských návrhů již předem. Nóta v papežových intencích nebyla určena ke zveřejnění. Z jedné ze zemí, které ji obdržely, však byla předána tiskové agentuře, která její obsah prozradila, což vyvolalo negativní reakce vlád ještě dříve, než měly možnost nahlédnout do kopie, která jim byla určena. K negativním komentářům přispělo i nepřesné a nepříliš objektivní shrnutí, které bylo publikováno, a tak se Vatikán rozhodl zveřejnit dokument Benedikta XV., jehož původní text byl napsán ve francouzštině.
Po představení svých návrhů, konkrétních a moudrých, papež Della Chiesa uzavírá: „Toto jsou hlavní základy, na nichž podle našeho názoru musí spočívat budoucí uspořádání národů. Jsou takové, aby znemožnily opakování takových konfliktů a připravily cestu k řešení hospodářské otázky, tak důležité pro budoucnost a materiální blahobyt všech válčících států. Předkládáme je proto vám, kteří v této tragické hodině řídíte osudy válčících národů, s upřímnou a libě znějící nadějí, že budou přijaty a že tak co nejdříve dojde k ukončení tohoto strašného boje, který se každým dnem více a více jeví jako zbytečná řež“.
Iniciativa Benedikta XV. selhala. Německo čekalo příliš dlouho, než dalo najevo svou reakci: němečtí vládci byli fascinováni vojenskými úspěchy své armády. Brzy budou muset uznat svůj omyl, až budou nuceni přijmout ponižující podmínky, které jim uložili vítězové ve Versailles.
Studená sprcha pro vatikánskou diplomacii přišla onoho léta 1917 ze Spojených států: prezident Wilson jménem vlád Dohody odpověděl, že účelem války je osvobodit svobodné národy světa od hrozby a současné síly obrovského vojenského uspořádání, které je k dispozici nezodpovědné vládě, jež tajně vymyslela světovládu, tj. německé vládě. Papežská nóta by obnovením situace do stavu před zahájením válečných akcí umožnila Německu znovu nabýt síly a obnovit stejnou politiku. Podle Wilsona je třeba původ války připsat pouze a výhradně pruskému militarismu a císaři Vilémovi II. Anglie, Francie a Itálie považovaly sdělení amerického prezidenta za dostatečné a nehodlaly Vatikánu poskytnout žádnou další odpověď. Podstatou tohoto postoje byla tajná smlouva, podepsaná 26. března 1915 Itálií, Anglií, Francií a Ruskem, která v článku 15 stanovila vyloučení Svatého stolce z jakékoli účasti na budoucích mírových jednáních.
Papežův izolovaný a prorocký hlas navrhoval cestu vpřed bez vítězů a poražených, která by zachránila životy a s největší pravděpodobností by změnila osud dějin na další desetiletí.
