Papež, syn migrantů, a dlouhé magisterium vstřícnosti

Andrea Tornielli, ediční ředitel Vatikánských médií

V obsáhlém projevu, který pronesl v Marseille na závěr Rencontres Méditerranéennes, papež František, sám syn migrantů, připomněl, že migrační fenomén není v posledních letech ničím novým a že není ani prvním papežem, který se jím zabývá. Je to nejméně sedmdesát let, co církev pociťuje rostoucí naléhavost této situace.

Psal se rok 1952 a sedm let po skončení druhé světové války Evropa stále prožívala drama vysídlených osob. Pius XII. v apoštolské konstituci Exsul Familia napsal, že "rodina z Nazareta ve vyhnanství, Ježíš, Maria a Josef emigrující do Egypta [...] jsou vzorem, příkladem a oporou všem emigrantům a poutníkům každého věku a z každé země, všem uprchlíkům jakéhokoli stavu, kteří jsou pod tlakem pronásledování nebo nouze nuceni opustit svou vlast, své drahé příbuzné [...] a odejít do cizí země".

Války, pronásledování nebo potřeba zlepšit své životní podmínky jsou motivy pro migraci, k nimž se dnes stále zřetelněji přidávají problémy spojené se změnou klimatu. V roce 1967 to byl Pavel VI., kdo velkou encyklikou Populorum progressio připomněl, že národy hladu dramaticky vyzývají národy bohatství, a vyjmenoval tři povinnosti pro rozvinutější národy: povinnost solidarity, povinnost sociální spravedlnosti a povinnost univerzální lásky. Papež Montini pak zopakoval "povinnost přijímání", na které, jak napsal, "nemůžeme nikdy trvat dost".

Kromě těchto dvou příkladů, které František uvedl, by bylo možné uvést mnoho dalších. Například slova Jana Pavla II, který ve svém poselství ke Světovému dni emigrace v roce 1996 napsal: "Prvním způsobem, jak těmto lidem pomoci, je naslouchat jim, abychom poznali jejich situaci a zajistili jim, bez ohledu na jejich právní postavení před státem, nezbytné prostředky k obživě". A dodal, že "je třeba být ostražitý vůči vzniku forem neorasismu nebo xenofobního chování, které se snaží z těchto našich bratří udělat obětní beránky v případných obtížných místních situacích".

Nebo opět Benedikt XVI. ve svém poselství z roku 2012, kdy poznamenal: "Dnes vidíme, že mnohé migrace jsou důsledkem nejisté ekonomické situace, nedostatku základních statků, přírodních katastrof, válek a sociálních nepokojů. Namísto pouti oživované důvěrou, vírou a nadějí se pak migrace stává "kalvárií" přežití, kdy se muži a ženy jeví spíše jako oběti než jako strůjci a aktéři svých migračních událostí".

Samozřejmě, že i v Marseille, jak několikrát zopakoval během prvních deseti let svého pontifikátu, František zmínil obtíže při přijímání, ochraně, podpoře a integraci neočekávaných. Připomněl společnou odpovědnost celé Evropy a potřebu zajistit "velký počet legálních a pravidelných vstupů, udržitelných díky spravedlivému přijímání" evropským kontinentem. Zároveň však zopakoval, že hlavním kritériem musí být vždy ochrana lidské důstojnosti, a nikoli zachování vlastního blahobytu. Protože, jak jsme se měli poučit z nedávné zkušenosti s pandemií, zachráněni jsme pouze společně, nikdy ne sami.