Tomáš Holub: Bartoloměj, ekumenismus a Pravda

Tomáš Holub pro Vatican News

Poslední dobou se v kontextu toho, co  jako křesťané prožíváme v současných náročných mezicírkevních a mezináboženských debatách, ale i uvnitř katolické církve, stále znovu vracím ke slovům cařihradského patriarchy Bartoloměje, která pronesl na  Konferenci  evropských církví  v červnu letošního roku v estonském Talinu.

Bartoloměj -  pravoslavný biskup  žijící v komplikovaném  prostředí tureckého  Istanbulu - se v nich  zamýšlí nad zásadním rozdílem mezi ekumenickou spoluprací jednotlivých křesťanských církví,   tak jak ji  od samotného  vzniku ekumenických myšlenek  intenzivně prožívá  křesťanská Evropa,  a  tím,  co má v současnosti sice jakési neklamné rysy spolupráce napříč křesťanskými denominacemi,  ale zároveň  se opírá o zcela opačné principy  než  celé ekumenické hnutí od svého vzniku. 

Patriarcha ve své řeči nejprve  posluchačům připomíná, že v takzvané křesťanské Evropě  vládl po  celá dlouhá staletí tragický stav, ve kterém konfesní rozdílnost byla jedním z motorů vzájemné krvavé nevraživosti nejen mezi církvemi, ale také mezi národy a státy. A zdůrazňuje, že to byla  nevraživost,  která opakovaně vedla až k tomu, že jednotliví lidé i celé říše   byli ochotni mezi sebou válčit a jeden druhého pro víru zabíjet.

Teprve ve 20.  století  se postupně mezi křesťany  v síle Božího Ducha prohlubuje  pochopení, že vyznávat Ježíše Krista jako svého Mistra a Pána - tak jak o tom i tuto neděli ve druhém čtení   svědčí apoštol Pavel - je natolik bytostným  sjednocujícím rysem,  že je velmi důležité vzájemně se poznávat, naslouchat si  a snažit se  o porozumění i v situacích, ve kterých přetrvává velké množství  bolavých rozdílů.  Křesťané  se tak pod patronací Ducha rady učí  otevřenosti a objevují smysluplnost  dialogu i tam, kde  mají ve své tradici hluboko zakořeněny velmi rozdílné názory a jsou spoutáni nesčíslným množstvím vzájemných předsudků. 

Do  požehnaného ekumenického úsilí je v současnosti zapojena    drtivá většina křesťanských církví nejen v Evropě.  A  zůstává skutečně  jen málo těch,  kteří  jsou přesvědčeni,  že vzájemné  rozdíly jsou tak obrovské a  fatální, že  naslouchání si v důvěře a snaze druhého pochopit je mezi učedníky Ježíše Krista slepou cestou a zbytečným plýtváním sil i času. A Bohu díky i naše katolická Církev k těmto radikálním skeptikům již dlouho nepatří.

Ve své pronikavé analýze stavu současného ekumenického dialogu ale následně patriarcha Bartoloměj  zdůrazňuje,  že schopnost vzájemně si naslouchat se mezi mnohými křesťany v  kulisách začátku 21. století zvláštním způsobem mění.  Vznikají aliance  a uskupení napříč jednotlivými církvemi,  které jako nejdůležitější zdůrazňují nikoliv ctnost naslouchání  si v různosti,  ale naopak důležitost stejných pozic.  A to ne s pohledem na jediného Spasitele a Zachránce  Ježíše Krista nýbrž s fixací na určité hodnoty.  Bartoloměj  tyto hodnoty  nazývá  kulturními, tradičními nebo i tradicionalistickými a všímá si, že  ačkoliv jednota na základě těchto hodnot k sobě poutá křesťany různých denominací,  zároveň  bolestně rozděluje jednotlivé církve zevnitř. 

Na rozdíl od  ekumenického hledání porozumění mezi těmi, kteří mají rozdílné názory,  v této situaci nových aliancí chybí naslouchání jiným hlasům. Ti,  kteří nepatří k jednotě stejného pojetí kulturních hodnot,  nejsou  žádnými partnery dialogu, naopak jsou vnímáni jako nepřátelé či přímo  zrádci, ačkoliv  vyznávají stejného Ježíše Krista za svého Pána či dokonce přináleží ke stejné církvi nebo i ke stejnému místnímu společenství.

Bartoloměj se  nezdráhá nazvat takto vzniklou jednotu spíše  antiekumenismem nežli novým ekumenismem 21.  století,  ač by se na první pohled mohlo zdát,  že se  zde rodí nové  nadějné propojení  napříč církvemi a to mnohdy dokonce i společně s těmi, kteří myšlenku  ekumenismu minulého století striktně odmítali.

Biskup z Cařihradu  v duchu papeže Františka však  srozumitelně ukazuje, že požehnání ekumenismu  stojí a padá s připraveností k dialogu v různosti a  ochotou  naslouchat tomu, kdo věcí vidí jinak. Ekumenismus tedy neexistuje bez důvěry, že alespoň částečně pochopit druhého, se kterým nesouhlasíme,  je pro nás samotné obohacením a jedinou obranou proti skrytému  a  sebezničujícímu sektářství.

Po konstatování smutné skutečnosti, která v evropském křesťanství  na mnoha místech nyní nastala,  se Bartoloměj  následně ptá po příčinách  tohoto  vývoje. Klade tři otázky, u kterých nám nalezení pravdivé odpovědi může pomoci osvětlit důvody, které k dnešní  situaci vedly.

Patriarcha nejprve zdůrazňuje,  že jako  křesťané různých církví  máme  zpytovat své svědomí a ptát se,  jestli jsme v minulosti nezodpovědně nedávali příliš  důraz na to,  abychom byli vlivovou skupinou  spojenou  s vládnoucími  a tak nedávali v sázku a neoslabovali  svůj prorocký hlas.

Dále se ptá, zda  nám v minulosti  mnohem více nešlo o naši vlastní církevní identitu než  o slabé a potřebné.  Více o vliv naší církve nežli o hlásání radostné zvěstí Ježíše Krista pro všechny. 

A končí otázkou, zda   kolektivně  nepropadáme  jakési iluzi o idylické křesťanské Evropě minulosti a tak se  nechtěně nestáváme nevědomými spojenci různých mocenských či nacionalistických skupin. Tyto ve svém úsilí  směřují k antidemokratickým cílům a  obranu křesťanství používají pouze jako záminku pro to, aby iluze  vznešenosti a nejlepšího úmyslu sjednotila co největší množství jejich přívrženců.

Na závěr účastníkům talinské konference, a tedy reprezentantům nás křesťanů 21. století, Bartoloměj vysvětluje,  že jestliže chceme být  i za současné situace v Evropě skutečně  ekumenickými, znamená to v první řadě  odmítnutí  popsaného  antiekumenismu, jež v současné době získává bohužel velký vliv nejen v řadách  prostých  křesťanů,  ale i u  některých  církevních představitelů. 

Dle cařihradského patriarchy  ale odmítnout antiekumenické aliance  nestačí a myšlenku ekumenismu je třeba v současné situaci ještě dále prohloubit. Prohloubit vlastní důvěrou v Ježíše Krista jako Pána a  živou radostí z toho, že jsme objevili, kdo je Spasitel světa a  náš Zachránce.  S touto oživenou důvěrou a radostí je pak třeba  vstoupit do dialogu různých hlasů a názorů dnešní Evropy. Bude to dialog, ve kterém již nebudou mluvit jenom křesťané mezi sebou, ale přijmou pravdu, že sami zastupují právě jeden z mnoha hlasů a budou připraveni se zájmem a duchovní zvědavostí  naslouchat  i těm   ostatním. Tedy těm,  kteří pro svoji duchovní orientaci  hledají jiný zdroj než  jakým je pro nás Evangelium.

Při naplňování tohoto  odvážného přístupu otevřeného naslouchajícího srdce jistě existuje nebezpečí konformismu a všeobjímajícího relativismu.  Hrozí, že osobní kořeny víry a naděje nebudou dostatečně  hluboké,  aby křesťané  v otevřeném dialogu  neztratili svoji vlastní  identitu a pohled na Krista jako jediného Zachránce  a nenechali se zlákat chimérou  zdánlivé záchrany,  která tkví pouze   v pocitech a v pohlcení atmosférou.

Nicméně Bartoloměj zdůrazňuje, že toto je jediná cesta, na které můžeme potkat  sestry a bratry dnešního světa. Cesta,  na kterou jsme posláni Ježíšovým slovy: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium… 

Je to cesta, na které to nejzásadnější, o co je třeba prosit, je dar duchovního  rozlišování.  Dar, abychom  v síle Ducha uměli   oddělit nepatřičné  přizpůsobování se tomu, co žádá  svět kolem nás,  od znamení doby, která vedou k Pravdě, jež osvobozuje.

Je to  jediná cesta, na které neztrácíme dynamiku v Apokalypse zmiňované  první lásky. Jediná cesta, na které můžeme pochopit evangelium této neděle o Pravdě, která se nenaplňuje slovy, ale schopností objevit hloubku Božího pozvání a následně se nasadit  pro společnou práci na vinici Páně. Pro práci, při které není podstatná deklarace, ale osobní rozhodnutí se  pro Pravdu a pro Dobro.

Tomáš Holub je biskupem Diezéze plzeňské.