V jádru hmoty

Paolo Trianni – L´Osservatore Romano

V závěru mše, kterou papež František sloužil 3. září 2023 během apoštolské cesty do Mongolska v ulánbátarské Stepní aréně, poděkoval těmito slovy:

„Mše je díkůvzdáním, eucharistií. Skutečnost, že jsem ji mohl slavit na této půdě, mi připomněla modlitbu jezuitského otce Pierra Teilharda de Chardin, kterou přesně před stovkou let vznesl k Bohu nedaleko odsud, v poušti Ordos. Tehdy řekl: „Klaním se, ó Pane, před tvou Přítomností ve žhnoucím Vesmíru a toužím po Tobě, očekávám Tě v podobě všeho, s čím se tohoto dne setkám, co se mi stane a co uskutečním.“ Otec Teihard, který se zabýval geologickým bádáním, vroucně toužil po slavení mše svaté, ale neměl s sebou chléb ani víno. Tehdy složil svou „Mši nad světem“, kde své obětování vyjadřuje takto: „Přijmi, Pane, tuto celou hostii, kterou ti za červánků nového dne přednáší stvoření, hýbající se, protože je k sobě přitahuješ“. Podobná modlitba se v něm zrodila již za první světové války, když působil na frontě jako nosič raněných. Tento mnohdy nepochopený kněz vytušil, že se „Eucharistie vždy v určitém smyslu vysluhuje na oltáři světa“ a je to „živý střed veškerenstva, překypující střed lásky a nevyčerpatelného života“ (Laudato si’, 236), a to též v čase napětí a válek, jako je ten náš. Modleme se tedy dnes slovy otce Teilharda: „Jiskřivé Slovo, horoucí Sílo, Ty, který utváříš mnohost, abys do ní vlil svůj život, snažně Tě prosím, rozestři nad námi své mocné, pečující, všudypřítomné ruce“.

Tolik papež František v Mongolsku, nad jehož citací uvažuje italský teolog následovně:

Papež, který cituje Teilharda de Chardin, vždy vzbudí rozruch. Pokud však něco takového udělá papež František, překvapí to méně, neboť zaprvé už tak učinil citací v encyklice Laudato si´. Především se však takovému odkazu vůbec nemusíme divit, protože současného papeže bychom dokonce mohli označit za ryze „teilhardovského“. Spíše než příslušnost k Tovaryšstvu Ježíšovu jej ovšem s Teilhardem spojuje univerzalistický náhled na svět, pozornost k současné době a víra, skloňovaná podle konkrétních potřeb lidstva. Nemálo věřících však překvapilo, když Teilhardovo jméno zaslechli během papežovy mše v Mongolsku a zaujal je život tohoto nevšedního kněze, který neměl chléb a víno nezbytné ke každodenní mši. Existuje ostatně řada katolíků, kteří dosud neznají tohoto jezuitu, jehož život by vydal na filmové zpracování, vědce, výzkumníka a hrdinu, vyznamenaného řádem čestné legie. Pokud ho již někdo znal, byl papežovou citací rovněž překvapen, neboť je známo, že se nad Teilhardem klene Monitum (Kongregace pro nauku víry, pozn. red.). Do dneška platí za zakázaného jezuitu, neboť jako geolog a paleontolog přistupoval ke Genezi z vědeckého úhlu pohledu. Pokud se tudíž někdo dotazoval, proč se jej papež František rozhodl citovat, je třeba připomenout, že se k tomu naskytla vhodná příležitost. Mongolské stepi, kde papež sloužil mši, byly nedaleko od těch, kde totéž učinil de Chardin. Kromě toho lze Teilharda de Chardin považovat za misionáře v moderní Číně, kde prožil dvacet let, byť tak působil spíše z poslušnosti než z povolání. Poukaz na Teilhardova slova však především papežovi umožnil, aby se zamyslel nad eucharistií a válkou.

Položme si tedy otázku, jaký smysl má ona papežem zmíněná „mše nad světem“. Teilhard de Chardin, když se ocitl v poušti Ordos bez chleba a vína, obětoval Bohu celou zemi, veškerou práci a strasti tohoto světa. Proměnil tak liturgický obřad v hymnus, který se obrací k veškerenstvu v jeho porodních bolestech, putujícímu ke svému novému složení a konečnému dovršení. Jestliže chceme teologicky pochopit tuto neobvyklou celebraci, je třeba připomenout nauku o panchristické vizi světa, kterou přejal od Blondela a řeckých otců, přisvojil si ji a nově vyložil jako Anima Mundi.

Logika panchristismu, která učí, že Kristus je všude a ve vláknech všeho, opravňuje k obětování Bohu nejenom pod způsobami chleba a vína, ale též veškeré jeho přítomnosti a kosmického díla. Pro Teilharda de Chardin nebyla eucharistie pouze středem světa, byla jeho podstatou, zvěcněním, posvěcením. Podle přesvědčení tohoto francouzského kněze vesmír dospěje ke svému dovršení právě prostřednictvím eucharistie, poněvadž skrze ni Kristus vstupuje do člověka a jeho prostřednictvím vchází do vesmíru a dějin. Eucharistii lze tudíž považovat za „jádro hmoty“, jíž je, dalo by se říci, pulsujícím středem. Jestliže nynější ničení společného domova povstává ze skutečnosti, že současný člověk postrádá smysl pro posvátnost vesmíru, Teilhardova vize naopak napomáhá k novému výkladu posvátnosti přírody, která je oduševňována Kristovým duchem a rozhýbána vnitřní silou, která ji pohání směrem k Bohu.

Teilhardovská mše učí, že existuje nějaké Omega, že je zde nějaký návrat, konečný bod spojující nebe se zemí. V asijských stepích se ale Teilhard de Chardin neocitl poprvé v situaci, kdy měl slavit eucharistii takříkajíc s holýma rukama. Totéž se mu přihodilo také na západní frontě, v bahnech zákopů a mezi znetvořenými těly svých druhů, které odnášel do bezpečí jako zjevně nezodpovědný saniťák, pohrdající nebezpečím. Toto je druhý důvod, který papeže Františka přiměl k Teilhardově citaci. Nikdo totiž není větší pacifista než člověk, který na vlastní kůži zažil válečné hrůzy. Teilhardovo svědectví je navíc o to významnější, že byl schopen vidět Boha a evoluci světa také za nelidského bombardování, a to nikoli kvůli naivnímu optimismu, nýbrž ve víře, že Omega nakonec nade vším zvítězí.

Tento zcela jistě nepochopený teolog, jak se o něm vyjádřil papež František, nepochybně podepsal stránky děl, nad kterými se budeme muset ještě dlouho zamýšlet a které zcela jistě představují zdroj pro křesťanství třetího tisíciletí. Z mnoha ohledů je totiž nejenom aktuální, ale dokonce je v předstihu ve své teologii, která není pouhou teologií, nýbrž novým pohledem na křesťanství a nový humanismus. Jeho inovativní pohled na svět totiž smiřuje hmotu s Duchem a Bibli s vědou. Jeho spiritualita vývoje je navíc neobvyklá, protože klade důraz na vtělenou hodnotu bytí natolik, jak to v církvi neučinil žádný jiný duchovní autor.

Teilhard de Chardin tudíž zůstává emblémem přesvědčeně vtěleného křesťanství. Dokazují to též jeho slova určená jednomu ze spolubratrů, kterému se na přeplněných ulicích Park Avenue krátce před osudovým infarktem svěřil, že stále žije v Boží přítomnosti.

Tento jezuita, který vyslovil přání, že by chtěl zemřít v den Vzkříšení a zemřel právě na Hod Boží velikonoční, je rovněž symbolem křesťanství jako proměnění, kontinuity mezi pozemskými a absolutními hodnotami, života, kterým se nemá opovrhovat, ale který je nutno přeměnit v cosi vyššího. A právě toto je důvod, kvůli němuž může křesťan obětovat Bohu svou každodennost, vzhledem k tomu, že Kristus je v každé věci, včetně těch zdánlivě bezvýznamných. Kněz, který Bohu přináší Kristovu oběť, mu tedy jistě může předložit celý vesmír, neboť Bůh je celým vesmírem.

Paolo Trianni je italský teolog a indolog. Vyučuje na římské univerzitě Tor Vergata a papežských univerzitách Urbaniana a Gregoriana. Ve svém výzkumu se zaměřuje zejména na filozofickou, teologickou a duchovní konfrontaci mezi křesťanstvím a indickými náboženstvími (mezináboženským dialogem, gándhíovským nenásilím, ekologií a vegetariánstvím).