PODCAST: Ivana Noble – Péče o duši
Pořád ve mně zůstává otázka spojená se zkušenostmi z doby COVIDu: Jak se dá přeložit tradice péče o duši a života ve společenství tak, aby pomohla lidem, kteří se propadají do duchovní osamocenosti, se kterou si nevědí rady? Tahle otázka stála za postupným vznikem nové iniciativy na Karlově univerzitě, Centra péče o duši (https://duse.cuni.cz). Centrum nabízí duchovní doprovázení studentům a zaměstnancům university, kteří nemusí být z náboženského prostředí, kulaté mezioborové stoly na témata, se kterými lidé zápasí, workshopy, kursy meditace a další nízkoprahové aktivity.
Právě o ten nízký práh tady tolik jde. Jak označit vstup, o který by lidé nezakopli a který by jim nezabránil vejít do prostředí, kde je možné sdílet osobní otázky a problémy týkající se spirituality, hledání smyslu života a hodnot, které tento smysl podporují?
Myslím si, že tady může pomoct vrátit se k těm partnerům rozhovoru, kteří nějakým způsobem ovlivnili i náboženské lidi a naučili je najít ve svých tradicích poklady, které by tam možná jinak neviděli. A pak se vrátit, a přeložit to, co jsme v náboženství našli, do řeči, která je obecnější a koresponduje se zkušeností a s hledáním nejrůznějších lidí, nejen těch, co chodí do kostela, do synagogy nebo do mešity.
Když Jan Patočka mluví o péči o duši, sáhne k Sókratovi a k Platónovi, kteří mu umožní k sobě vztáhnout niterný život člověka, hodnotovou orientaci a mezilidské vztahy. Udělá to bez touhy vymezit se proti lidem, kteří zápasí s jinými otázkami než on sám, s jinými problémy, než jeho kultura a doba. Jde mu o hlubší vody, jejichž zdraví je spojené se vzdáváním se egoismu, ať už osobního nebo kolektivního. Patočkův Sókratés kritizuje karikatury péče o duši, včetně tzv. „tradičních hodnot“, které jsou „měřeny …sveřepou vůlí“ toho, kdo má moc, a komu vztahy s druhými slouží pouze jako „podnoží“ cesty k vlastnímu prospěchu. Nestačí ale tohle vidět a konstatovat. Skutečná péče o duši znamená najít způsoby jak „stav ducha v sobě zatvrzelého, zkornatělého, … učinit opět elastickým, dostat do živého proudu.“
Doba COVIDu znovu ukázala, že egoismus je sice častým, ale zdaleka ne jediným způsobem, jak člověk může ztratit cestu právě k tomu, čemu Patočka říká „živý proud“. Strach, osamocenost, hluboký smutek, nebo rezignace nemusí vždy vycházet z egoistického podloží, a přitom představují obdobnou výzvu: pečovat o duši. Podle Patočky „lékařství duše“ nepochází od člověka, ale stojí na LOGU, na slovu, principu, oživující moci, dávající životu smysl a vnitřní řád. Nebo, chcete-li, na prazákladním „ohni“, který život udržuje.
Tady si možná vybavíte Prolog k Janovu evangeliu, který opěvuje Logos. Co nebo kdo to ale je, kdo je na počátku, Bůh u Boha, bez kterého nepovstalo nic, ve kterém je život a světlo, které svítí ve tmě?
Řekla bych, že když se chceme učit pečovat o duši, tak, pokud je evangelium pro nás svatý text, Boží slovo, je třeba vracet se od toho, co si myslíme, že víme, k tomu, co zatím nevíme. Od odpovědí k otázkám, jako Izraelci na poušti, když jedli manu, ten zvláštní chléb, který sytil hlad, ale zasmrádl, když si ho někdo chtěl nastřádat dopředu, a jehož označení, man-hú? – co je to? (Ex 16,15) odkazovalo k jeho nesamozřejmosti.
Světlo, které osvěcuje každého člověka, nebo v Patočkově podání, „manifestace hlubšího bytí, do něhož je člověk zařazen“, je obdobně nesamozřejmé, a přitom je to mnohem hlubší zdroj než to, co můžeme my lidé vymyslet a uspořádat. Když zachováme nesamozřejmost, spolu s ní, myslím, můžeme mluvit o nízkém prahu do prostředí, kde jde o obnovu života. Snad to není příliš troufalé, když řeknu, že možná i Bohu biblického zjevení je lépe s onou nesamozřejmostí, která se týká každého člověka, a nenutí lidem jen její vybraný výklad, než s mocenským zápasy o úzkoprse uchopenou „pravdu“. Jestli mana byla pryskyřice nebo míza tamaryšku je totiž podstatně méně důležité než skutečnost, že lidi nasytila a že pocházela z toho nejhlubšího zdroje pomoci.
Jde o překlad, nebo dokonce radikálně otevřený překlad, tak otevřený, aby se lidem, kteří zůstali vně a ztratili náboženskou řeč, znovu otevřela cesta k tomu „prazákladnímu ohni“, kterou najdeme vždy trochu jinak ve světových náboženstvích i v různých křesťanských tradicích, a nakonec i v různých řeholních tradicích.
Když naslouchám lidem, kteří do našeho nového univerzitního Centra přicházejí, nebo když sleduji například kauzu pražské Katolické teologické fakulty, která prochází médii, říkám si, že takový překlad potřebujeme i my, kdo žijeme uvnitř náboženských tradic. Protože i my se čas od času propadáme do egoismu, vytváříme si své „tradiční hodnoty“, které měříme svou sveřepou vůlí, a dobře známe odcizení, samotu, strach, rezignaci. Možná to vše zažíváme i proto, abychom se naučili, jak relativní je hranice mezi „uvnitř“ a „vně“, i to, že dostávat se znovu do „živého proudu“ potřebujeme všichni. To neznamená, že v modlitbě přestaneme vzývat Ježíše Krista jako svého Pána, že přijdeme o vzácná slova křesťanského kréda nebo že naše liturgie ztratí blízkost, v níž Boha můžeme nazývat Otcem, Synem a Duchem svatým, ale spíš to, že se necháme oslovit a proměnit novou hloubkou.
Prof. Ivana Noble je teoložka, vede Ekumenický Institut na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, univerzitní Centrum péče o duši, a je husitská farářka.
