Doktrinální deklarace otevírá možnost požehnání pro "neregulérní" páry

VATICAN NEWS

Při žádosti dvou osob o požehnání, i když je jejich stav jako páru "neregulérní", bude možné, aby vysvěcený duchovní souhlasil. Nicméně bez toho, aby toto gesto pastorační blízkosti obsahovalo prvky byť jen vzdáleně podobné obřadu uzavření manželství. Tak to stojí v prohlášení "Fiducia supplicans" o pastoračním významu požehnání, které vydalo Dikasterium pro nauku víry a schválil papež. jde o dokument, který se zabývá tématem požehnání a rozlišuje mezi rituálním či liturgickým požehnáním a požehnáním spontánním, které se více podobá gestům lidové zbožnosti: právě v této druhé kategorii se nyní uvažuje o možnosti vyjít vstříc také těm, kteří nežijí podle norem křesťanské morální nauky, ale pokorně prosí o požehnání. Od srpna před 23 lety nevydalo toto dikysterium, dříve nazývané Kongregace pro nauku víy, tzv. deklaraci (poslední byla v roce 2000 "Dominus Jesus"), dokument tak vysoké doktrinální hodnoty.

"Fiducia supplicans" začíná úvodem prefekta kardinála Victora Fernandeze, který vysvětluje, že deklarace prohlubuje "pastorační význam požehnání" a umožňuje "rozšířit a obohatit jeho klasické chápání" prostřednictvím teologické reflexe "založené na pastorační vizi papeže Františka". Tato reflexe "znamená skutečný vývoj s ohledem na to, co bylo o žehnání řečeno doposud", a zahrnuje možnost "žehnat párům v neregulérních situacích a párům stejného pohlaví, aniž by byl oficiálně validován jejich status nebo jakkoli modifikováno trvalé učení církve o manželství".

Po prvních odstavcích (1-3), kde je připomenuto a nyní rozšířeno předchozí prohlášení z roku 2021, deklarace představuje žehnání ve svátosti manželství (odstavce 4-6), přičemž prohlašuje "za nepřípustné obřady a modlitby, které by mohly vyvolat záměnu mezi tím, co je konstitutivní pro manželství", a tím, "co mu odporuje", aby se zabránilo jakémukoli uznání "za manželství něčeho, co jím není". Opakuje, že podle " trvalé katolické doktríny" jsou za legitimní považovány pouze sexuální vztahy v manželství mezi mužem a ženou.

Druhá rozsáhlá kapitola dokumentu (body 7-30) analyzuje význam různých požehnání, jejichž cílem jsou osoby, předměty zbožnosti, místa života. Připomíná, že "z přísně liturgického hlediska" žehnání vyžaduje, aby to, co je žehnáno, "odpovídalo Boží vůli vyjádřené v učení církve". Když se konkrétním liturgickým obřadem "vzývá požehnání určitých lidských vztahů", je nutné, aby "to, co je žehnáno, mohlo odpovídat Božím záměrům vepsaným do stvoření" (11). Církev tedy nemá pravomoc udělovat liturgické požehnání neregulérním párům nebo párům stejného pohlaví. Je však třeba se vyvarovat rizika, že by se význam požehnání redukoval pouze na tento bod a že by se pro prosté požehnání požadovaly "stejné morální podmínky, jaké se požadují pro přijetí svátostí" (12).

Po rozboru požehnání v Písmu nabízí prohlášení teologicko-pastorační chápání. Kdo prosí o požehnání, "ukazuje, že potřebuje spásnou Boží přítomnost ve svém příběhu", protože vyjadřuje "žádost o Boží pomoc, prosbu o lepší život" (21). Tato prosba by měla být přijata a oceněna "mimo liturgický rámec", kde se člověk ocitá "ve sféře větší spontánnosti a svobody" (23). Díváme-li se na ně z perspektivy lidové zbožnosti, "požehnání je třeba hodnotit jako úkony zbožnosti". K jejich udělení tedy není třeba vyžadovat "předchozí morální dokonalost" jako předpoklad.

Prohlubujíc toto rozlišení, na základě odpovědi papeže Františka na dubia kardinálů zveřejněná v říjnu tohoto roku, která vyzývala ke zvážení možnosti "forem požehnání, o něž žádá jedna nebo více osob a které nepředávají chybné pojetí manželství" (26), dokument uvádí, že tento typ požehnání "je nabízen všem, aniž by se o cokoli žádalo, a dává lidem pocítit, že zůstávají požehnaní navzdory svým chybám a že "nebeský Otec nadále chce jejich dobro a doufá, že se nakonec otevřou dobru" (27).

Existují "různé příležitosti, kdy lidé spontánně přicházejí prosit o požehnání, ať už na poutích, ve svatyních, nebo dokonce na ulici, když potkají kněze", a takové požehnání "je adresováno všem, nikdo nemůže být vyloučen" (28). Proto i nadále platí zákaz aktivovat "postupy nebo rituály" pro tyto případy, vysvěcený duchovní se může připojit k modlitbám těch osob, které "ačkoli jsou ve svazku, který se v žádném případě nedá přirovnat k manželství, chtějí se svěřit Hospodinu a jeho milosrdenství, dovolávat se jeho pomoci, nechat se vést k lepšímu pochopení jeho plánu lásky a pravdy" (30).

Třetí kapitola Deklarace (body 31-41) proto otevírá možnost těchto požehnání, která představují vstřícné gesto vůči těm, kdo "poznávají, že jsou v nouzi a potřebují jeho pomoc, nepožadují legitimitu pro své vlastní postavení, ale prosí, aby vše, co je v jejich životě a vztazích pravdivé, dobré a lidsky platné, bylo včleněno, uzdraveno a povzneseno přítomností Ducha svatého" (31). Takové požehnání nemá být standardizované, ale má být svěřeno "praktickému rozlišování v konkrétní situaci" (37). Ačkoli se žehná pár, ale ne svazek, prohlášení zahrnuje mezi to, co je žehnáno, legitimní vztahy mezi oběma osobami: v "krátké modlitbě, která může předcházet tomuto spontánnímu požehnání, může vysvěcený služebník prosit o pokoj, zdraví, ducha trpělivosti, dialog a vzájemnou pomoc, jakož i o Boží světlo a sílu, aby bylo možné plně plnit jeho vůli" (38). Dále se upřesňuje, že aby se předešlo "jakékoli formě zmatku a pohoršení", když neregulérní nebo stejnopohlavní pár žádá o požehnání, "nikdy se nebude provádět současně s civilními obřady sňatku ani v souvislosti s nimi. A to ani s oděvem, gesty nebo slovy vlastními svatbě" (39). Tento typ požehnání "může najít své místo v jiných kontextech, jako je návštěva kostela, setkání s knězem, modlitba přednesená ve skupině nebo během pouti" (40).

Konečně čtvrtá kapitola (odst. 42-45) připomíná, že "i když je vztah s Bohem zakalený hříchem, člověk může vždy prosit o požehnání, vztáhnout k němu ruku" a toužit po něm "může být v některých situacích možné dobro" (43).