Srdce pastýře, který před nikým nezavírá dveře
ANDREA TORNIELLI - Vatican News
"Nemo venit nisi tractus", nikdo se nepřiblíží k Ježíši, není-li přitahován, napsal svatý Augustin, když parafrázoval Nazaretská slova: "Nikdo nepřichází ke mně, pokud ho můj Otec nepřitáhne". Na počátku přitažlivosti k Ježíši - oné přitažlivosti, o níž mluvil Benedikt XVI. a připomněl tak způsob, jakým se šíří víra - je vždy působení milosti. Bůh nás vždy předchází, volá nás, přitahuje nás, dává nám udělat krok k němu, nebo v nás alespoň zažehne touhu tento krok udělat, i když se nám zdá, že nám stále chybí síla a cítíme se ochromeni.
Srdce pastýře nemůže zůstat lhostejné k lidem, kteří k němu pokorně přistupují s prosbou o požehnání, ať už je jejich stav, historie či životní cesta jakákoli. Srdce pastýře neuhasí doutnající knot těch, kteří cítí svou vlastní neúplnost a vědí, že potřebují milosrdenství a pomoc shůry. Srdce pastýře zahlédne v této žádosti o požehnání škvíru ve zdi, malou skulinku, skrze kterou již může působit milost. A tak jeho první starostí není tuto malou skulinku zacpávat, ale přijímat a prosit o požehnání a milost, aby lidé stojící před ním mohli začít chápat Boží plán pro svůj život.
Toto základní vědomí prosvítá z "Fiducia supplicans", deklarace Dikasteria pro nauku víry o významu požehnání, která otevírá možnost žehnat neregulérním párům, dokonce i párům stejného pohlaví, přičemž zcela jasně říká, že požehnání v tomto případě neznamená potvrzení jejich životní volby, a také opakuje, že je třeba se vyhnout jakékoli ritualizaci nebo jiným prvkům, které by mohly byť jen vzdáleně napodobovat svatbu. Jedná se o dokument, který prohlubuje nauku o požehnání a rozlišuje mezi požehnáním rituálním a liturgickým a požehnáním spontánním, které je charakterizováno spíše jako projev zbožnosti spojený s lidovou zbožností. Je to text, který po deseti letech konkretizuje slova, která papež František napsal v "Evangelii gaudium": "Církev není celnice, je to otcovský dům, kde je místo pro každého člověka s jeho vlastním náročným životem".
Deklarace má evangelijní původ. Téměř na každé stránce evangelia Ježíš boří náboženské tradice a předpisy, úctyhodnost, společenské konvence. A dělá gesta, která pohoršují spořádané, samozvané "čisté", ty, kteří si vytvářejí štít z norem a pravidel, aby druhé odstrkovali, odmítali, zavírali před nimi dveře. Téměř na každé stránce evangelia vidíme, jak se znalci Zákona snaží Mistra přivést do úzkých tendenčními otázkami, aby pak tváří v tvář jeho svobodě překypující milosrdenstvím rozhořčeně reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!".
Ježíš byl připraven běžet do domu setníka z Kafarnaum, aby uzdravil jeho milovaného služebníka, aniž by se obával, že se znečistí vstupem do příbytku pohana. Dovolil hříšnici, aby mu umyla nohy před odsuzujícími a opovržlivými pohledy hostů, kteří nedokázali pochopit, proč ji neodmítl. Zpozoroval a zavolal celníka Zachea, který kvůli němu vylezl na strom, a nečekal, že se obrátí a změní svůj život dříve, než se mu dostane toho milosrdného pohledu. Neodsoudil cizoložnici, která podle zákona podléhala ukamenování, ale odzbrojil ruce jejích katů tím, že jim připomněl, že i oni - stejně jako všichni ostatní - jsou hříšníci. Řekl, že přišel pro nemocné, a ne pro zdravé, přirovnal se k výjimečné postavě pastýře, který je ochoten nechat 99 ovcí bez dozoru, aby šel najít tu, která zabloudila. Dotkl se malomocného a uzdravil ho z jeho nemoci a stigmatu "nedotknutelného" vyděděnce. Tito "zavržení" se setkali s jeho pohledem a cítili se milováni, příjemci objetí milosrdenství, které jim bylo dáno bez jakýchkoli podmínek. Když zjistili, že jsou milováni a že jim bylo odpuštěno, uvědomili si, čím jsou: ubohými hříšníky jako všichni ostatní, kteří potřebují obrácení, prosebníky o všechno.
Papež František řekl v únoru 2015 novým kardinálům: "Pro Ježíše je nejdůležitější oslovit a zachránit vzdálené, uzdravit rány nemocných, znovu začlenit všechny do Boží rodiny. A to některé pohoršuje! Ale Ježíš se takového pohoršení nebojí! Nemyslí na uzavřené lidi, které pohoršuje i uzdravení, které pohoršuje každé otevření, každý krok, který nezapadá do jejich myšlenkových a duchovních schémat, každé pohlazení nebo něha, která neodpovídá jejich myšlenkovým zvyklostem a jejich rituální čistotě".
Prohlášení zdůrazňuje, že "trvalá katolická doktrína o manželství" se nemění: pouze v kontextu manželství mezi mužem a ženou "nacházejí sexuální vztahy svůj přirozený, přiměřený a plně lidský význam". Je proto třeba se vyvarovat toho, aby se za manželství považovalo "to, co jím není". Z pastoračního a misijního hlediska však nyní není čas zavírat dveře "neregulérnímu" páru, který přichází požádat o prosté požehnání, třeba při návštěvě svatyně nebo během pouti. Židovský učenec Claude Montefiore identifikoval odlišnost křesťanství právě v tomto: "Zatímco ostatní náboženství popisují člověka, který hledá Boha, křesťanství hlásá Boha, který hledá člověka..... Ježíš učil, že Bůh nečeká na pokání hříšníka, ale jde ho hledat, aby ho povolal k sobě". Otevřené dveře modlitby a malého požehnání mohou být začátkem, příležitostí, pomocí.
