Lombardi: Benedikt XVI., vzácný společník naší doby
Federico Lombardi
Rok po odchodu Benedikta XVI. je jeho odkaz tématem, nad nímž je správné a přirozené uvažovat. Je to postava, kterou je třeba svěřit především do rukou mistrů čtení minulosti, nebo postava, která nás všechny i dnes, právě v této dramatické době, kterou prožíváme, stále oslovuje?
O tom, že je to učitel víry, není pochyb. Jeho Úvod do křesťanství a trilogii o Ježíši Nazaretském nás jistě brzy neomrzí znovu číst; teologové se budou moci ještě dlouho nořit do jeho Opera omnia a nadále čerpat podněty a vodítka pro své úvahy a bádání.
Že je také význačným svědkem života ve víře - a křesťanské víry ve věčný život - je zcela jasné i těm, kdo mu naslouchali v jeho homiliích a duchovním magisteriu, i těm, kdo ho mohli poznat zblízka a sledovat jeho dlouhou vnitřní cestu k setkání s Bohem.
Co bych však chtěl nyní poznamenat, je to, že Joseph Ratzinger zůstává vzácným společníkem i pro ty, kdo s účastí a vášní prožívají proměny života a lidských dějin na této zemi, se všemi dramatickými otázkami, které to dnes s sebou přináší.
Nelze zastírat, že cesta našeho světa se v mnoha ohledech zdá být - a je - "mimo kontrolu". Ekologická krize, neustálý výskyt rizik a dramatický vývoj v oblasti využívání technologií, komunikace, aplikace tzv. umělé inteligence a konečně nároky na protichůdná práva a rozvrat mezinárodního soužití se stále hrozivějším šířením válek... Jak dobře zdůraznil prof. Francesc Torralba, když 30. listopadu tohoto roku přebíral Ratzingerovu cenu, Benedikt XVI. se důkladně zabýval příčinami krize naší doby a navrhl současné kultuře, aby neodmítala moderní rozum, ale aby rozšířila své obzory a vytvořila prostor pro etický rozum a racionalitu víry.
Perspektiva Josepha Ratzingera tváří v tvář selháním lidského rozumu tedy nesměřovala k jeho popření či omezení, ale k jeho rozšíření, k výzvě, aby se odvážně snažil pochopit nejen to, jak svět funguje, ale také proč existuje a jaké je místo člověka ve vesmíru a smysl jeho dobrodružství.
Nelze popřít, že tato perspektiva, která je v jistém smyslu nabídkou dialogu se současnou kulturou, byla často přijímána chladně nebo někdy odmítána. Matematik Odifreddi, který se hlásí k ateismu a často zaujímá provokativní postoje, ale který se skutečně pokoušel o dialog s Ratzingerem a v letech po jeho rezignaci se mu od něj dostávalo mimořádné a uctivé pozornosti, označil pontifikát Benedikta XVI. za "tragický" právě kvůli tomuto aspektu: jeho kulturnímu návrhu a otevřenosti na jedné straně a nedostatku odezvy ze strany "lidí kultury" na straně druhé. Osobně s tím nesouhlasím, protože si myslím, že Benedikt XVI. nebyl tak naivní, aby očekával rychlou příznivou odezvu. Naopak se domnívám, že Benediktův návrh je prozíravý, zachovává si veškerou platnost a představuje i pro budoucnost cestu k dialogu mezi vědou a vírou a obecněji mezi moderní kulturou a vírou na základě hluboké důvěry v lidský rozum. A ještě lépe, aby se stal cestou pro křesťanskou angažovanost v současném světě, která se nemůže vyhnout úsilí o reflexi příčin problémů a hledání konsensu založeného na pravdě, a nikoli na nejisté kontingentní konvergenci zájmů a výhod.
V křesťanské vizi Benedikta XVI. rozšiřování rozumu zahrnuje logiku lásky, která se projevuje v logice bezplatnosti a promítá se do bratrství, solidarity a smíření. Pravda a láska se nejplněji projevují ve vtělení Logu, Božího Slova.
Deus caritas est, Caritas in veritate, Laudato si', Fratelli tutti... Hlavní slova posledních dvou pontifikátů na sebe navazují s kontinuitou a důsledností. Závazek církve a křesťanů a jejich odpovědnost za osud lidských dějin ve světě vyžadují rozum i lásku, spojené ve světle, které nabízí víra. Konkrétní projevy lásky, k nimž nás František neustále vyzývá, žádají, aby byly zasazeny do zářivého a soudržného rámce vize církve jako společenství, které je v naší době na cestě k setkání s Bohem.
Když Joseph Ratzinger hovořil o Druhém vatikánském koncilu ve svém - pro mě důležitém a překvapivém - dopise, který napsal tři měsíce před svou smrtí u příležitosti sympozia pořádaného Ratzingerovou nadací spolu s Františkánskou univerzitou ve Steubenville, rozhodně prohlásil, že koncil se ukázal "nejen jako smysluplný, ale i jako nezbytný", a pokračoval: "Poprvé se ve své radikálnosti vynořila otázka teologie různých náboženství. Stejně tak problém vztahu víry ke světu čistého rozumu. Obě tyto otázky nebyly předem očekávány". Zpočátku se tedy zdálo, že koncil církev ohrožuje, ale "mezitím se postupně ukázala potřeba nově formulovat otázku povahy a poslání církve. Tak se pomalu objevuje pozitivní síla koncilu... Na II. vatikánském koncilu se otázka církve ve světě konečně stala ústředním tématem".
Poslední papež, který se účastnil celého koncilu a prožil jej zevnitř, nám tak zanechal svědectví o jeho trvalé aktuálnosti a povzbuzuje nás, abychom bez obav pokračovali v rozvíjení jeho podnětů a důsledků a nově formulovali samotné poslání církve ve světě a zavázali rozum a víru ke spolupráci pro dobro a spásu lidstva a světa. Pohled se s nadějí obrací k budoucnosti. Služba Benedikta XVI. pokračuje v hlubším pohybu církve Páně, vedené Františkem a jeho nástupci.
