Elva Frouz – Ponorná řeka

Uplynul měsíc od 21. prosince loňského roku, od útoku na filozofické fakultě – je to zároveň velice dávno, a zároveň jako včera, jako dnes. Tehdy před měsícem jsem první hodiny strávil horečným sledováním reportáží z místa neštěstí, pokusy zahlédnout v záplavě slov to podstatné, ujišťujícími telefonáty s nejbližšími. Následovalo hledání: Co mohu udělat? S kým se spojit? Jak někomu či něčemu pomoci? Teprve večer toho prvního dne jsem si uvědomil, že šlo zčásti o šokovou reakci, že jsem činností tak trochu oddaloval plné uvědomění si, co že se vlastně stalo a jaký to asi má význam.

Přišla čtvrteční noc beze spánku, hledění do tmy a konfrontace s vlastní bolestí i bolestmi těch druhých, známých i nikdy neviděných.

V pátek dopoledne zavolala kamarádka z vedlejšího městečka, evangelická farářka. „Tak co uděláme“, ptala se, a já poznal, že strávila poslední hodiny podobně jako já. Zvažovali jsme pak možnosti: modlitba v úzkém kroužku v některém z okolních venkovských kostelíků? Společné mlčení, nabídnuté příchozím? Tiché procesí? Protože jsme oba strávili řadu let v Plzni, rozhodli jsme se nakonec pro domluvu s dalšími tamními kolegy duchovními, pro společnou prostou bohoslužbu v jednom plzeňském kostele. Byla pak sobota před Štědrým dnem, kostel se zvolna plnil, až se naplnil.

Jak vyplynulo z letmých rozhovorů, nepatřila velká část příchozích k pravidelným účastníkům bohoslužeb. To ale nebylo důležité. Důležité bylo být spolu, dovolit si projevit bolest, slabost, rozechvění. Moci plakat s plačícími. Najít útočiště. Nechat se dotknout světlem v právě této temné chvíli. Zazněly biblické texty, slova promluvy i modliteb. Také – a možná především – zaznělo ticho. Živé ticho, které umí obejmout, utěšit, přijmout, pozvednout, které pomáhá sdílet, co slova nepojmou a neunesou.

To setkání se pro mne stalo předělem. Pomohlo mi vykročit z propadání se do chaosu a pocitů zmaru, jít dál důstojně, pročistit zrak. Bolest a bezradnost a vlny úzkosti – nic z toho tak úplně nezmizelo, jen se ukázalo, že to není a nemusí být všechno. Že naděje je. A že v tom nejsme sami.

Těsně po vánočních svátcích jsem jel do Prahy, postál u moře svíček na Palachově Náměstí i u Klementina.  A znovu: Bolest tu byla téměř hmatatelná. Mnozí z procházejících se nestyděli za slzy, pohnutí se chvělo jako vzduch nad plameny svíček. A zároveň, i tady – mlčení, sounáležitost, pokojná křehká síla.

Znova se ukázala jakási ponorná řeka, která se v téhle zemi občas vynoří a náhle je tu, téměř samozřejmě a naléhavě: sdílená odvaha čelit různým podobám zla, jít za nadějí, projevit odolnost, zachovat se statečně i moudře. Snad není troufalé vidět v takových chvílích při díle Toho, který vane, kudy chce.

Tichá i hlasitá shromáždění v ulicích na konci osmdesátých let. Palachův týden. Listopad. Pak dál a dál, kdykoli to bylo třeba. A když se dívám na fotografie ze srpna 1968 nebo ledna 1969, vidím v očích lidí podobné světlo, jako u studentů v lidském řetězu, objímajícím po letošním Novém roce filozofickou fakultu.

Po pár dnech, týdnech či měsících se řeka zdánlivě ztratí. „Skončilo září, a ulicí chodí jen milion tváří, těch zbloudilých lodí – a žádná z nich neslyší pamatuj“, zpíval už na podzim 1968 Karel Kryl. Vše se „znormalizuje“ a dlouho se pak zdá, že jsme se změnili v dav do sebe zahleděných jednotlivců, kde se každý stará víceméně jen sám o sebe. Ponorná řeka je v podzemí a její prameny i vývěry chrání jen nemnozí. V takových časech je zvláště důležité pečovat o své vnitřní zdroje, zůstat pozorný a bdělý, všímat si důvodů k vděčnosti, rozvíjet a chránit vztahy s přáteli a hodnotovými spojenci. Nikdy nevíme, jak dlouhý bude čas vyprahlosti. Smíme ale důvěřovat, že pramen je silný a řeka čeká na svou chvíli.

Ovšem i časy vzepětí a sdílení mají svá úskalí. „Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč“, píše Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí. Znám to důvěrně u sebe: Dojímat se nad tím, jak jsem dojatý, že jsou lidé dojatí. Potřebuji i uprostřed kolektivní rezonance všeho druhu zachovávat jistou střízlivost a schopnost nadhledu. Neztrácet ze zřetele, o co v dané chvíli jde – a že to je podstatnější, než jak se vše jeví a kolik emocí je ve vzduchu.

Domnívám se, že jako křesťané máme možnost specifickým způsobem se vyladit na prožívání mezních situací. Důvěřujeme, že nejsme opuštěni, že jsme neseni a chráněni i uprostřed pouště nebo bouře, že tomu tak bude až do konce našeho času – a pak i dál. Je nám nabídnuta zkušenost se zdrojem síly, který je nekonečný. Jsme pozváni k postoji vděčnosti a radosti za všech okolností. Snad aspoň občas ochutnáváme, jaké to je, když se můžeme jeden o druhého opřít v žalu i veliké radosti.

Kéž jsme ochotni se o tohle všechno podělit. Všímejme si, jak lidská setkání v čase zkoušek mají v sobě zakódovánu touhu po blízkosti a po přesahu. Buďme připraveni vyjít jí vstříc – například tím, že nabídneme něco z pro nás obvyklých a známých způsobů, kterými vyjadřujeme, co se děje v našem nitru.

V hledání pokoje, dobra, naděje, odvahy jsme si jako lidé přes všechny odlišnosti příbuznými. Nakolik zmiňovaná ponorná řeka žije, a zda a kdy se její působení projeví, tak záleží na myšlení, slovech a skutcích každého z nás.

Během plzeňské modlitby za oběti a pozůstalé z 22. prosince zazněl na závěr promluvy známý výrok z knihy Pán prstenů: „Saruman věří, že pouze velká síla dovede udržet zlo pod kontrolou. Já jsem však přišel na něco jiného. Zjistil jsem, že to jsou spíše každodenní skutky obyčejných lidí, které udržují temnotu na uzdě – prosté skutky laskavosti a lásky“, říká Gandalf.

Máme odkud čerpat motivaci k takovým skutkům. V čase, který právě žijeme, jich je zvlášť zapotřebí. Uprostřed všech těch, se kterými jsme se na přelomu roku scházeli na pietních místech, na náměstích a v kostelích, to bylo jasné. Snad nám to zůstane jasné i každý další den nejen tohoto roku.

Elva Frouz je stálý jáhen plzeňské diecéze, provozuje spolu se svou ženou a okruhem přátel Dům Komunity Noe v Holostřevech.