Jan Krbec – Správný křesťan

Když se podívám na druhého člověka, co, nebo koho vidím? Zkusme si zavřít oči a představit si někoho blízkého. Co mě napadne jako první, čeho si všimnu, na čem ulpí můj zájem. Všimnu si jeho vzhledu, jaké má vlasy, barvu očí, velikost postavy, jak chodí? Nebo se mi jako první vybaví, co dělá, co vykonal, jaké pracovní nebo životní úspěchy má za sebou. Anebo si nejprve uvědomím, jeho chyby, prohřešky, zranění, které mi způsobil. Čeho jsme si všimli na člověku, kterého jsme si představili?

Zkusme nyní udělat totéž u člověka, který patří do skupiny lidí, které moc nemusíme, nebo kteří jsou nám nesympatičtí, odporní. Ano, já vím, jako křesťané máme rádi všechny lidi bez rozdílu… Přes to, zkusme se nyní zaměřit na člověka, který je nám nepříjemný.

Opět si zavřeme oči a zkusme si jej představit. Co tentokrát vidím jako první, čeho si všímám? Co se mi vybaví na prvním místě? Je to vzhled, názory, jednání, jeho chyby a omyly?  Co mě jako první praští do očí?

Každý člověk má svůj příběh. Vyrůstal v nějaké rodině s nějakými rodiči a ty zase se svými. Každý si ve svém životním příběhu nese pozitivní stránky, a i kdybychom byli raději, aby tomu tak nebylo, také stránky negativní. Vše je vepsáno v našem životním příběhu, se kterým je spojen určitý způsob přemýšlení a jednání, který je naší součástí.

Někdy máme obtíž s tím, přijmout svůj vlastní životní příběh se vším, co do něj patří, s jeho úspěchy i prohrami, vykonaným dobrem i spáchanými hříchy.  Máme rovněž problém přijímat životní příběhy lidí kolem nás. Náš lidský pohled je značně omezen a často vidíme jen současné prohry a chyby, a to nejen u sebe, ale i u druhých. Chybí nám jaksi hlubší vhled do našich životů. Vhled, který se nedívá jen na povrch, ale vhled, který je schopen zahlédnout do hloubky a šířky. Zahlédnout celý náš život i život lidí kolem nás.

Ježíš je ten, který se na prvním místě dívá do oné hlubiny a šíře, on je ten, který na prvním místě vidí srdce člověka a to, kým se člověk s pomocí jeho milosti může stát. Ježíš se nezastavuje u životního úseku, který právě prožíváme, u našich nedokonalostí a pádů, nekritizuje, a hlavně neodsuzuje podle současných slov a jednání. On zahlíží, kam a jak člověk, naplněn jeho láskou, může vyrůst. Jak může vnitřně i navenek zkrásnět. Jak se může nechat proměnit a jak z onoho člověka Ježíš může zářit do tohoto světa.

Když se zahledíme do Evangelií, vidíme, že Ježíše přijímají chudí, celníci, nevěstky – prostě hříšníci. On přijímá je a oni jeho. Nějak si navzájem rozumí a chápou. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Mt 9, 12–13

Celníci a nevěstky a jiní hříšníci věděli, že jsou odepsaní Zákonem, náboženstvím a pak i lidmi toto náboženství vyznávající. V Ježíši nacházejí naději, naději, že nemusí být nejprve dokonalí, aby je Bůh miloval, že nemusí dokonale odpovídat škatulkám Zákona, aby je Bůh přijal, že nemusí být nejprve dokonalí, aby mohli dojít spásy.

Ježíš se pro ně stává nadějí a zvěstovatelem Boží všeobjímající lásky a milosrdenství. Lásky, která se nabízí každému, kdo i ni stojí. Ježíš je pro ně nadějí, že oni, pro své hříchy a pohnuté životní příběhy nejsou lidmi druhé kategorie, nejsou lidmi bez naděje.

Byli tu ale rovněž jiní lidé, kteří si o sobě mysleli, že jsou dokonalí, když správně dodržují, co je správné, kteří si mysleli, že ví, jak to správné je, že ví, jak to Bůh chce – no téměř by mu mohli radit. Tito lidé bez pochybností věděli, co je dobré a co špatné, věděli, kdo je dobrý a kdo špatný, a samozřejmě, že věděli, že oni jsou na té správné straně.

Tito lidé znali všechny zákazy a příkazy a jistě by je dokázali přesně citovat, kdyby je někdo o půlnoci vzbudil. Měli na každou situaci a na každého člověka šablonu, podle které přesně měřili, posuzovali a odsuzovali. No, po všech stránkách to byli slušní lidé, spořádaní a s dobrou pověstí, jednoduše dokonalí.

Byli tak dokonalí, že měli problém s Ježíšem. Nejen jej přijmout, ale také ho poslouchat a přemýšlet o jeho slovech. „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Lk 15, 2 No, to je tedy nehorázné, to je zdrzost… Ten člověk určitě nebude od Boha. Protože my přece víme, že takto by Bůh rozhodně nejednal. Bůh ty hříšné osoby jistě už dávno zavrhl a skončí v pekle, kam patří. Jedině, jedině, kdyby začali jednat podle našich pravidel, to by se nad nimi Bůh možná mohl smilovat.

Myslím, že se toho od Ježíšových dob až zas tak moc nezměnilo. Stále tu jsou hříšníci a stále tu jsou slušní a dokonalí lidé. Už to ale není Ježíš a židé, ale Ježíš a křesťané. Ti dokonalí, správní, kteří přece ví, jak je to správné a jak je to napsáno v katechismu. Protože, když je to napsáno v katechismu, tak to musí platit a běda tomu, kdo to poruší. S tím se přece nebudeme bavit, dokud do písmenka nezačne plnit všechna přikázání.

 Správní křesťané chtějí obětovat na oltáři čistoty oběti bezhříšnosti, bezvadnosti a dokonalosti, a proto každého nečistého – myšleno hříšného – z této oběti předem vylučují, protože neodpovídají jejich pojetí, toho, co je čisté. Kladu si otázku: podle jakých kritérií se opovažujeme někomu dovolovat nebo zakazovat setkat se s Ježíšem. Nezakazujeme náhodou i samotnému Ježíši, aby se s těmito lidmi setkal?

„Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Pokud na někoho ukazujeme, že on je ten hříšný, který si pro svoje nečisté chování nezaslouží Boží přízeň, paradoxně se sami z Boží přízně vylučujeme. A ten, kterého my vylučujeme, je právě tím, který je Boží přízní zahrnut. Role se otáčejí, hříšník se stává Božím miláčkem a domnělý dokonalý se odlučuje od Boží lásky.

 Protože Ježíš přichází za každým člověkem tam, kde je, a v životním stavu, životní etapě, ve které se právě nachází. On nečeká, až se stanu dokonalým. Jednoduše jde za mnou, vždycky, a zvláště ve chvílích mého největšího hříchu a selhání. Za každým takto přichází, protože chce zachránit každého.

Ježíš chce vstoupit do mého životního příběhu a proměnit jej. Proměnit jej v příběh Boží oslavy. Takto chce vstoupit do příběhů všech lidí, nejen mých známých, ale i těch, které moc nemusím. Ježíš si ale neklade podmínky, za jakých okolností vstoupí či ne. Prostě vstupuje.

Bylo by dobré, abychom jako křesťané nekladli ani Bohu ani lidem podmínky, za jakých k nim chce Ježíš přijít. Kdybychom raději tu energii, kterou dáváme do „správného křesťanství“, dávali do zprostředkování Boží všeobjímající milosrdné lásky. Má to pro nás jednu velkou výhodu, my sami pak v této lásce zůstáváme.  

Jan Krbec působí jako farář ve farnosti Rokytnice nad Rokytnou a moderuje podcast Do středu.