Dar slz pro vzdálené

ANDREA TORNIELLI

"Hospodin nežádá pohrdavé soudy nad těmi, kdo nevěří, ale lásku a slzy pro ty, kdo jsou daleko". Papež František předsedal mši se svěcením olejů ve Svatopetrské bazilice a pronesl homilii o slzách. Začíná tím, že "hořce zaplakal" apoštol Petr, který poté, co třikrát zapřel Mistra na nádvoří veleknězova domu, na několik okamžiků pocítí milosrdný pohled Ježíše v poutech a před objetím odpuštění pozná svůj hřích. František promlouvá ke svým bratřím kněžím při slavnosti věnované především jim. Jeho slova se však mohou rozšířit a zahrnout nás všechny.

Tváří v tvář životním situacím, postojům těch, kdo nevěří, těch, kdo s námi polemizují, ale také tváří v tvář rozdílné citlivosti bratří ve víře, kolikrát z našich srdcí vycházejí pohrdavé, definitivní soudy. Někdy soudy výsměšné, ne tak nepodobné těm, které se ozývaly u paty kříže. Stačí se nejprve podívat "domů", abychom si toto riziko uvědomili. Stačí se podívat, byť jen roztržitě, na svět sociálních médií a blogů, které o sobě tvrdí, že jsou křesťanské, abychom si uvědomili, jakým evangelijním protimluvem prochází postoj těch, kteří rozdmychávají rozdělení, opozici, zesměšňování těch, jejichž jedinou chybou je, že smýšlejí jinak. Když rozšíříme svůj pohled, jak nemyslet na oceán nenávisti, který rozpoutávají a živí války, terorismus a násilí, jež si stále vybírají nevinné oběti.

Křesťané jsou následovníky Boha, který se stal člověkem a který nás požádal, abychom milovali i své nepřátele. Boha, který nepotřebuje naše předsudky a pohrdavé soudy o druhých, ale který se projevuje tím, že nás objímá, když jsme schopni plakat a milovat, když se necháme proniknout utrpením druhých tím, že vystoupíme z bublin lhostejnosti, když milujeme ty, kteří jsou daleko, a modlíme se za ně, když - namísto obviňování - proléváme slzy za ty, kteří jsou mimo to, co považujeme za ohradu spravedlivých, spasených, dobrých, těch, kteří jsou "v pořádku", těch, kteří věří, že už všechno vědí, a proto už nic nečekají.

"Těžké situace, které vidíme a prožíváme, nedostatek víry, utrpení, kterého se dotýkáme," řekl František kněžím, "v kontaktu se srdcem soucitu nevzbuzují rozhodnost ve sporu, ale vytrvalost v milosrdenství. Jak moc se potřebujeme osvobodit od hrubosti a obviňování, od sobectví a ctižádosti, od strnulosti a nespokojenosti, abychom se svěřili a spolehli na Boha a našli v něm pokoj, který zachraňuje před každou bouří! Klanějme se, přimlouvejme se a plačme za druhé: dovolíme Hospodinu, aby konal zázraky". V předvečer slavení golgotské oběti se křesťané, odpuštění hříšníci, učí z Petrových slz poznávat sami sebe jako takové. A tím, že se otevírají bezplatné a bezpodmínečné lásce Ukřižovaného, učí se milovat jeden druhého, a tak být svědky milosrdenství ve světě, který neodpouští; svědky jednoty ve světě rozdělení; svědky pokoje ve světě, kde se zdá, že převládá násilí a válka. Učí se být svědky naděje, která není založena na jejich vlastních schopnostech a dovednostech, ale na jistotě toho, co se stalo o velikonoční noci v jeruzalémském hrobě.