PODCAST: Ivana Noble – Cestou k Velikonocům
Nedávno jsem viděla plakát s nápisem Hrdina a pod tím nápisem bylo napsáno: Nikdo z tohoto světa neodejde živý. Víc nic. Žádný autor citátu, ani žádný obraz. Přemýšlela jsem o tom, kdo asi takové plakáty šíří a k čemu slouží. Bylo to vybídnutí k nějaké extremistické aktivitě – nebo pozvánka jít na hlubinu a smiřovat se s tím, že jsme smrtelní? Neurčitá zkušenost s plakátem ve mně delší dobu zůstala jako jakýsi rušivý spodní tón, a vrátila se i teď, když přemýšlím o vstupu do Velikonoc, o Květné neděli a jejích tajemstvích.
„Hosana synu Davidovu! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově! Král izraelský! Hosana na výsostech! “ Mám ráda ten zpěv, když se jde s ratolestmi a tím průvodem vstupujeme do Svatého týdne. Mám ráda i to, že liturgie stojí na obrácené perspektivě: na naději přicházející od věčného Krále, který již vstoupil do věčného Jeruzaléma a táhne nás k sobě. Květná neděle, to jsou vlastně takové celé Velikonoce v malém, ale jde tam o jiné smíření než na plakátu o hrdinovi. Není to tak, že čím větší odolnost vůči utrpení a čím menší hodnota připisovaná životu tady a teď, tím líp.
Možná, že někteří z těch, kdo šli tehdy s Ježíšem kousek cesty z Betfage nebo Betánie do Jeruzaléma, si to mysleli. Možná čekali, že je to nový král David, který, jako kdysi David Goliáše, sestřelí Piláta svým prakem. Nechá Římany zaplatit za všechna příkoří na Židech. Možná to bude opravdu král, tenhle hrdina jedoucí na vypůjčeném oslu, a když ne, tak přinejmenším, řekli bychom, jánošíkovská postava nebo někdo jako Robin Hood. Pomocník chudých. A tak se volá Hosana, na zem se kladou pláště a ratolesti. A pak přijde první překvapení. Tenhle Král nejede k římskému paláci, ale k chrámu. Rušivý tón se znovu objevuje, ale ne na Ježíšově straně. Ježíš je unavený a má hlad. Ježíš touží po tom, aby chrám byl svatým místem, kde se oslavuje Bůh, kterému patří celá země. Aby lidé, kteří ho nazývají králem, nehledali tolik hrdinství jako spíš nevinnost a čistotu srdce. Ale dav oslavující silného a mocného Hospodina, udatného v boji, je sycen jinými představami.
Vstup do Jeruzaléma, svatého města – a pro nás vstup do Svatého týdne následuje obrovská konfrontace, kterou představuje pašijový příběh. A ten rušivý spodní tón se dostává i sem. Jako by se v dějinách střídaly role ohledně toho, kdo z tohoto světa neodejde živý. O Velikonocích se často odehrávaly pogromy na Židy, kterým se přičítala dědičná vina za zabití Ježíše Krista. Až po katastrofě holocaustu došlo k radikálním pozitivním změnám. Teologie a církevní praxe se vrátily k tomu, že Boží vyvolení jsou neodvolatelná, a do velikonočních obřadů se dostaly modlitby za Izrael, za to, aby byl věrný tomu, k čemu ho Bůh povolal. „Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovají smlouvu, kterou s nimi uzavřel.“ Dokonce i za muslimy, i když se přímo nepoužívá to slovo, ale mluví se o těch dalších, „kdo věří v Boha“, a prosí se za to, aby byl „Duch Boží jejich světlem, aby šli cestou, která vede ke spáse.“ A za všechny lidi, aby žili poctivě podle svého poznání a k Bohu nakonec došli.
Jiná perspektiva než vyražená okna židovských obchodů, zapálené synagogy, ghetta, lágry, rukojmí; než vybombardovaná krajina, lidé prchající z Gazy, a nemocnice bez základních potřeb. Hrdinství rasových, nacionalistických, třídních i náboženských inscenací se ale časem vyčerpá. A ten obrat, kdy Bůh stojí na jiné straně než smrt, se odehraje znovu a znovu. V této perspektivě Velikonoce představují moc doteku Boží ruky a Boží proměny, oslavu naděje. Probuzené vědomí, že nikdo z tohoto světa neodejde sám, a že smrt nemá poslední slovo.
A tak se znovu těším se na modlitbu:
„Požehnej také nás,
ať s radostí jdeme za svým Králem Kristem
a jednou ať s ním vstoupíme do věčného Jeruzaléma.
Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.“
Prof. Ivana Noble je teoložka, vede Ekumenický Institut na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, univerzitní Centrum péče o duši, a je husitská farářka.
