PODCAST: Samuel Prívara SJ – Nebe a peklo

Jsem přesvědčen, že většina z vás byla alespoň jednou v životě na nějaké svatbě. Je to událost, kdy se alespoň na chvíli dají různé spory a nesrovnalosti stranou, všichni se hezky oblečou a alespoň v ideálním případě se těší z lásky dvou lidí. Nebo pokud uvedu jiný příklad: možná znáte pocit, když váš syn či dcera, nebo možná vy sami, zaknihujete nějaký velký životní úspěch. Zahřeje vás to u srdce, pocítíte jistou euforii. Jistě znáte, jak je to pak na všech návštěvách a setkáních, kde se pochlubíte. Poslední příklad, možná trochu banálnější, avšak o to běžnější: jistě se vám stalo, že jste ztratili někde klíče nebo doklady. Nejdřív v panice prohledáte místa, kde jste byli naposledy, a když nic nenacházíte, panika ještě stoupá. Voláte lidem, s kterými jste byli a kteří by mohli pomoct. Před očima se vám přehrávají všechny ty fronty, co budete muset vystát, kolik to bude stát, všechen ten potřebný čas, námaha, peníze. Najednou, když je objevíte, spadne vám ze srdce kámen, temná oblaka se najednou rozptýlí a ve vaši duši zazáří světlo – obvoláte všechny lidi, kteří vám pomáhali a zrušíte s ohromnou radostí poplach. Všechny tyto příběhy mají něco společného: ohromnou radost, kterou si nenecháváme pro sebe, ale sdílíme.

Přesně toto je poselství třech příběhů patnácté kapitoly Lukášova evangelia. Slyšíme nejdřív o ztracené ovci, kterou se vydá hledat pastýř, přičemž zanechá ostatních 99; posléze jedna žena ztratí minci a zoufale ji hledá s kamarádkami, a nakonec je to veleznámý příběh milosrdného otce. Všechny tři příběhy jsou uvedeny sporem Ježíše s farizeji, když se přou o to, proč se Ježíš stýká s hříšníky. Tři příběhy jsou jeho odpovědí na jejich otázku.

Pro mě osobně je příběh milosrdného otce nejlepší metafora pro nebe a peklo v celé Bibli, nejlepší popis Boží otevřené náruče. Rád bych přiblížil několik zajímavosti z tehdejší kultury, které nám pomohou lépe vhlédnout do této metafory. Situace popsaná v příběhu dobře odpovídá zvyklostem Blízkého východu prvních století. Bylo zvykem, že prvorozený syn zdědí všechna pole, aby se nerozmělňoval tento typ majetku. Ovšem toto nebylo nic neobvyklého ještě relativně nedávno i v Evropě. Mladší synové dostali nějakou část movitého majetku – byl-li nějaký – a museli zkoušet štěstí někde jinde. Tedy pokud nezůstali pracovat ve službě nejstaršího bratra. Mladší syn našeho příběhu si vyžádá od otce svůj podíl a vydává se do dalekého světa. Rozmařilým způsobem života o všechno přijde, a jelikož nemá nic, začne sloužit. Pase vepře. To nám dává jisté poznání, že se muselo jednat o nežidovskou komunitu a mladší syn si musel zajít na tehdejší poměry opravdu daleko. V oné zemi vypukne veliký hlad a on se rozpomíná na lahůdky v domě svého otce. Lituje svého činu a chystá se na návrat. Velmi dobře rozumí, že svůj privilegovaný status syna ztratil, avšak doufá, že se bude moci dát zaměstnat jako jeden z dělníků. Když se přeneseme v čase a v prostoru k otci, nalezneme ho, jak vychází před svůj dům a vyhlíží z dálky. V našich poměrech, kdy i otcové vyjadřují své city, neshledáváme na popisu otcova chování nic divného. Avšak pro literaturu prvního století se jedná o velmi zvláštní věc: Otec veřejně vyjadřuje své city. A nejen to: když zahlédne svého syna, rozběhne se mu vstříc – věc neslýchaná na tu dobu. Otec běží naproti synovi a syn se nadechuje, že mu řekne dlouhou omluvu, kterou se jistě zpaměti učil celou cestu. Po dvou větách ho však otec zastavuje, nedá mu domluvit, obejme ho a okamžitě chce svou radost komunikovat ostatním. Nakáže služebníkům, aby připravili hostinu. V Bibli je svatba, hostina nebo večeře symbolem pro nebe. Není divu: v té době byl hlad běžnou věcí a hladomory pravidelně ničily část populace. Mnoho obyčejných lidi mělo velmi živou zkušenost s tím, co znamená mít hlad. Proto byla pro ně představa neomezeného množství vybraného jídla a pití velmi lákavou představou nebe. Myslím, že ta představa byla všem lidem velmi srozumitelná a lákavá. Bůh Otec tedy nepouští do nebe dokonalé, neváží na váhách zásluhy. Každému obrácenému hříšníkovi říká s radostí pojď, a zve ho na obrovskou hostinu. Vstupenkou není dokonalost, bezhříšnost, absolutní dodržování zákona. Syn splnil jedinou potřebnou podmínku. Upřímně lituje a vrací se k Otci. Neplácá se ve své lítosti, neříká, že není hodný, a že proto raději půjde opačným směrem než Otec. Není to spekulant, který kalkuluje, co si ještě může dovolit a co mu už u Otce neprojde. Chápe velmi dobře, že musí hrát vabank. Že v životě ztratil všechno a jeho jedinou nadějí je Otcovo milosrdenství. Avšak jak jistě víte, příběhu není konec. Starší syn se vrací z pole, diví se té hudbě, radosti a vůni pečeného masa. Poté, co se dozví důvod, odmítá vejít. Otec těchto dvou synů z pohledu židovské kultury dělá opět něco neslýchaného. Vychází ven a prosí ho. V židovské, řecké i římské kultuře měl přitom otec nad svým synem absolutní právo. Římané to vypracovali do tzv. patria potestas, kdy synové byly legálně otcovým majetkem. Starší syn tedy z tohoto hlediska neměl právo nevyplnit vůli svého otce. V té době bylo nemyslitelné, aby odmítl takto explicitně to, oč ho otec žádá. Místo toho, aby ho otec nechal přivést násilím, vychází za ním ven. Je to velmi hezký symbol Boha, který vychází, aby nás hledal. Aby nás přesvědčoval k návratu, k tomu, abychom vešli na jeho hostinu. Tento jeho syn vydává pozoruhodné prohlášení: nikdy jsem se proti tobě neprohřešil. Vždy plním to, co jsi mi přikázal. Všechno dělám tak, jak chceš. Odmítá vejít do radosti svého otce, na hostinu, do nebe, protože nechce být na jednom místě s tím, kdo si to nezaslouží. Dokonalý obraz pekla. Ne trest za hříchy, ne odsouzení, protože jsme propadli na nějakém počítadle zásluh. Tam by tento starší syn exceloval. On však nedokázal pochopit, jak by mohl jít na hostinu s tím svým hříšným bratrem. Je plný nenávisti, závisti, resentimentu. Zkuste si představit, že to nejhorší pro něho muselo být to, že zůstal sám. Sám venku za zavřenými dveřmi, ve tmě. Přes okno se možná díval dovnitř, kde se lidé radují.

Všechny tři příběhy jsou o sdílené radosti z toho, když se nalezne to, co bylo ztraceno, když se ztracený človíček vrátí ke svému Otci. Zvláště poslední příběh ukazuje, že Bůh je ochotný udělat opravdu cokoli, aby se jeho dítě vrátilo zpátky. Pro hříšníky i dokonalé vychází ven, hledá je, zve a těší se z jejich přítomnosti. S velkým smutkem a těžkým srdcem respektuje ty, kteří se rozhodli nevejít do jeho společnosti. Nevešli ne proto, že by je vrátný nepustil, nýbrž proto, že se oni sami rozhodli odmítnout nabídku svého otce.

Všem nám v životě přeji, abychom si pamatovali, že ať už uděláme v životě cokoli, ať už náš pád bude jakkoli hluboký nebo velký, Bůh nepřestává vyhlížet náš návrat. Pamatujme však také na to, že respektuje také naše rozhodnutí, pokud mu řekneme naše ne na jeho pozvání.

P. Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha